Když jsme se s Míšou poznali, rychle se z nás stali nejlepší kamarádi. Vůbec jsem nevěřil, že si dva lidi mohou takhle rozumět. My jsme si strašně podobní v mnoha věcech. Míša si to sama tolik neuvědomuje, ale mohl bych o tom napsat separé knížku a bylo by to zajímavé čtení. Avšak s Míšou to někdy není jednoduché – dělá lidem nepříjemné věci, chová se k lidem nebo mluví o nich za jejich zády mnohdy hodně nepěkně, zajímavě si věci kolikrát vykládá a tak. Netrvalo to ani tři měsíce a naučili jsme se, že věci nejsou úplně, jak se říká, či brát s rezervou, pokud mluví o někom třetím a člověk nezná pohled druhé strany. Všichni známí jí pořád dokola říkají “Jo, vždycky za všechno může někdo jinej”, “Nikdy za nich nebereš zodpovědnost”, či “Vždycky je chyba na obou stranách”.
Míša od lidí věci moc nebere. Když jí řeknete například “Vždycky, když se na tebe někdo naštve za něco, tak se automaticky naštveš zpátky na něj ještě víc”, tak to neveme, začne máchat rukama a protestovat, že to tak není. Ví to o sobě. Já naopak ale vždycky měl způsob, jak Míše tyhle věci předávat. V tomhle případě bych jí třeba řekl “Zamysli se kolikrát se na tebe někdo naštval za posledních deset let a v kolika procentech případů ses na něj nenaštvala zpátky”. Míša se zamyslí a docvakne jí to. Je to někdy těžké, ale jde to.
Ona si vždycky vezme něco do hlavy a je tak strašně tvrdohlavá, respektive “umanutá” jsem tomu říkal. Nicméně vždycky oceňovala a děkovala mi za mojí trpělivost, když už se mi to nakonec podařilo předat nebo ji tu věc z hlavy dostat. Jsem programátor, takže když se mi něco nepovede předat jedním způsobem, zkusím to jiným. Když jedno řešení nefunguje, zkusím jiné. A tak pořád dokola, dokud se problém nevyřeší. Když člověk takhle musí fungovat od rána do večera v práci, tak se mu to po nějaké době tak internalizuje, že takový člověk ve výsledku je – jsme trpěliví a nevzdáme to, dokud se problém nevyřeší. Jsme tu pro sebe, pomáháme si, ať dobrý den nebo ten špatný. Vždycky jsem jí s těmihle věci pomáhal, “vracet ji zpátky do reality” jsem tomu říkal. Ani bych nedokázal si vybavit natož spočítat všechny situace, kdy jsem Míšu pomáhal takhle vracet zpátky do reality. Je to náročné, protože ona tomu skutečně ve většině případů věří. Né ve všech, ale ve většině ano.
Jenže lidé zkrz to vidí a on jí nikdo tu distorted realitu nikdo moc nežere. Lidé od ní buď dávají ruce pryč nebo se drží daleko. Viděl jsem hodně lidí dělat jedno nebo druhé a Míša má pak pocit, že jí nikdo nerozumí. “Zkreslený pohled na sebe a na svět” jsem tomu vždycky říkal. Sám řeším svoje věci a taky jsem dřív míval zkreslený pohled na svět (byť trochu jinačím způsobem), tak chápu, jaké to je mít takový problém a proto jsem jí i historicky spoustu věcí bral. Prostě každý jsme nějaký a do určité míry je to v pohodě, protože Míša to nedělá úplně schválně.
Nikdy jsem ale nechápal, jak na jednu stranu může Míša mít tolik empatie pro druhé, pomáhat jim, a naopak nula empatie k nim, když dojde na její vlastní chování. Nešlo mi to nikdy dohromady. Můžeme sedět všichni tři u Ryby v obýváku, Míša se chovat nějak k Rybě nebo něco jí dělat. Na Rybě je vidět, jak jí to je nepříjemné, opakovaně Míšu zastavuje, ale Míša to dělá dál a je jí jedno, že to Rybě není příjemné.
Tohle je v příběh, jak se věci semlely a jak se to nakonec se to otočilo proti mě. Je mnoho důvodů, proč ho chci sepsat a ono to z toho tak nějak vyplyne nakonec. Je to zjednodušená verze toho příběhu, aby to nemělo tisíc stránek, a tím, že to je zjednodušená verze, tak v ní z principu bude bias. Není to však úmysl. Potřebuji to dostat ze sebe a vůbec někde zachovat realitu. Nevím, kdo jsi, milý čtenáři, ale pochopíš na konci.
Jsou dvě věci, co ty, čtenáři, potřebuješ vědět než začnu vyprávět, jak se to celé semlelo.
První je můj anxious attachment styl. Rozlišují se čtyři typy stylů, jakým se lidi váží na ostatní lidi – attachment styly se tomu říká. Zbylé tři styly vynechám a o anxious attachment vám povím ve zkratce jen, že my lidé s anxious attachment stylem věříme, že si lidi nezasloužíme, a bojíme se, že o ně přijdeme. Míša ví, že to tak mám. Potřebujeme tu a tam ubezpečit a septe se nám to, když je nějaké nebezpečí či i často když nám člověk něco udělá. S tím máme taky docela zkušenost. Taky máme taky tendenci vidět všechno jako své chyby. Už možná i vidíte, že ta kombinace je trochu výbušná.
Druhá věc, co musíš znát, milý čtenáři, je to, jak to s Míšou máme. My od jakživa víme, že ačkoliv si rozumíme tak, že nejspíš ani jeden nepotkáme nikoho, s kým bychom si tak rozuměli, tak nemůžeme být spolu. Jednak nejsme svůj typ, nemáme úplně nejlepší fyzickou přitažlivost, náš vztah je založený spíš na mozkové úrovni, ale hlavně Míša je lesba. Je spousta dalších důvodů, které nejsou pro náš příběh důležité, ale i kdyby nic ostatního, z principu ona by dřív nebo později utekla s holkou a není nic, co by mohla udělat nebo říct, aby mě přesvědčila o opaku. Jsme “jenom” nejlepší kamarádi, ale zároveň se máme hodně rádi. Někdy jsme na sebe víc, někdy míň. Někdy se sereme. Někdy pomáhá ona mě, někdy zase já jí. Říkáme tomu hravě padesátiprocentní, náhradní nebo 70% vztah. Ještě v říjnu jsme se o tom spolu bavili, že to prostě nejde. Říkal jsem, že máme ten hlavní důvod a pak každý nějaké další důvody za tím. Jindy, snad v září, bylo zase hezký, když se na mě tuhle podívala a řekla, že si nedokáže představit, že bych si někoho našel. Úplně jsem chápal, jak to myslí.
Je začátek prosince. Jsem už pět týdnů na chalupě, Pražský byt kompletně vystěhovaný, jen holé zdi. S mamkou atmosféra jde dolů s každým týdnem, hádáme se, není tam co v zimě dělat, kam ve vesnici jít. Cesta jednou za týden do České Lípy do Alberta svátek, na který se dobře oblečuju. Ano, můj život se smrsknul na sváteční cesty do Alberta. Jsem tam v pasti, nemůžu odjet ani na jeden den a zdi jsou den ode dne menší. Můj psychický stav se den o dne horší. Míša se o mě ale hezky stará, píšeme a voláme si pořád. Je ta jedna věc, co mě v tuhle chvíli stabilizuje.
Míša se dává dohromady s nějakou Kristýnou a zpozoruju, že mi ji nebo někoho jiného tají. Normálně si jeden neuprdne aniž by to druhý věděl. O každé návštěvě vím dopředu, takže když Míša zmíní nějakou holku, co měla před pár dny doma na kafi, o kterém jsem nevěděl, je mi všechno jasné 😋
Jeden den si voláme, Míša mi poví o té Kristýně a přizná, že se vykousli a že jí to bylo vůči mě blbý. To bylo od ní hezký, ale já jsem se jí maličko vysmál. Však to může. Sice chápu, ale nejsme spolu. Hold prostě takhle to funguje, dodávám smířlivě. Tak to prostě máme, s tím se počítá. Bych si opravdu nemohl nárokovat, nejsme spolu a zvlášť když my si dáme pusu jednou za uherský rok.
Věci se pak semlely s tou Kristýnou. Nevěděl jsem moc detailů. Míša mi jen pověděla, že ji Kristýna vábila a pak couvla. Míša z toho tři dny v píči, scéna. To bylo čtvrtek až sobota a bylo po Kristýně.
Míša se v pondělí z Kristýny oklepe a udělá nám krásný týden. Voláme si každý den. Celé večery si povídáme do noci. Míša že už žádnou holku nechce, že budeme spolu, že už stejně nemáme náhradní vztah ale skoro primární a podobně. Já samozřejmě vím, že jí to zrovna nevyšlo s holkou, tak to neberu vážně jako úplně vážně, neskáču po tom. Máme se hodně rádi, ale takhle jednoduše to u nás nefunguje z těch důvodů, o kterých jsem psal v úvodu, ale není to černobílé. Někdy jsme s Míšou víc, někdy míň. Někdy jeden, někdy druhý, někdy oba. Jsem taky hodně emoční a prožívající, tak stejně nás ten týden ještě více sblížil. Byl jsem vůči tomu trochu rezervovaný, ale moje obrany vůbec nejsou stoprocentní. Povídáme si, jak budeme mít domeček, slepičky a tak. Každopádně nám Míša po té Kristýně teď udělala super hezký týden, byli jsme na sebe ňuňu ťuťu, rozněžnělí, semklo nás to zase trochu víc.
Je neděle ráno a já píšu Míše, náš obvyklý start dne. Načež Míša píše, že měla přes noc a má doma holku a na šest hodin se odmlčí.
“Počkej, co?”, zasekne se mi mozek. Né, to se neděje. Počkej, to se vážně děje? Ještě v pátek, jak budeme spolu, a dneska vytáhne holku... po tom, co minulý týden byla v píči, že ji Kristýna vábila a pak couvla? 😳 Ona je schopná... ona je v háji, že jí někdo něco udělal, já jí utěšuju, a ona udělá to samé o týden později mě? 😧 😳
To mi hodně ublížilo. Zaseklý mozek, totální neschopnost to pobrat a teď jsem nevěděl, jestli se to fakt děje. Ona mi to oznámí a odmlčí se.
Jsem zvyklý, že Míša není zrovna úplně opatrná, ale ty kráso. Dělá si legraci? Tak to byla hodně nešťastná série událostí. Tady jsem to hodně schytal, že takovou věc je schopná takhle jednoduše udělat, když jí to někdo udělal týden předtím a že mi to jen oznámí, odmlčí se a je jí to úplně jedno. Kámo, ještě že jsem po tom neskákal po hlavě 🤯
Nevím, jak jsem ten den dal. Dva neuroly a jsem rád, že si jen matně pamatuju, jak mi bylo, a nejradši bych to úplně vymazal. Vůbec jsem to nemohl pochopit. Já jsem hypersensitivní. Nemohl jsem uvěřit, že se to opravdu děje. Hlava mi to vůbec nepobírala. Ty kokos 😳
Druhý den se vzbudím, mozek mi přepne a zapauzuje ten šok z toho, protože vyvstal nový problém, ze kterého jsem úplně vyděšený – dvě holky, dvě lesby, jsem tu navíc. Mám hned automatickou reakci, že se možná budu muset vzdálit a dostávat ji z hlavy, byť to máme historicky tak napůl. Vůbec nevím, co Míša udělá a co bude, protože Míša je nepředvídatelná. Když říkám nepředvídatelná, myslím to tak, že Míša dělá lidem věci a je jí jedno, jaké to pro ně je. Viděl jsem to už tisíckrát. Prostě je to blbý, ale je to tak. No však teď mi udělala tohle a ani nehla brvou. Míša v tuhle chvíli ještě nevěděla, co s Páťou bude, ale mě to bylo jasné. Navíc Míšu znám, takže vím, že stačí “když se to hýbe” 😅
Tady je důležité, milý čtenáři, abys věděl, co se mě honí v tuhle chvíli. Míša je teoreticky schopná se ke mě začít chovat najednou jako k Matesovi třeba nebo úplně jiným způsobem jinak, ale aniž by jí to úplně dotéklalo. To je alespoň čemu v tuhle chvíli věřím. Prostě Míša je všehoschopná a slova jako “opatrná” nebo “ohleduplná” k Míše prostě nejdou. Vůbec nevím, co Míša udělá. Tohle je pro nás nové. Já bych to asi nedal, ubližovalo by mi to. Neumím se k ní chovat jinak než jako vždycky. Neumím to s nikým. Kdyžtak ji budu muset dostat nějak z hlavy, stejně jako ona si prošla s Rybou. No a to je přesně to, že to máme napůl, sakra. Míša s Rybou pak nebyly v kontaktu nějakou dobu a já tohle neumím, tohle fakt neumím. Děsilo mě to, protože teď to bude pořád viset nade mnou. Jednu věc vím ale určitě – jestli to musím udělat, tak to teda chci vědět, co nejdřív, jinak do té doby klid mít nebudu. Jedna věc, co mě teď stabilizovala, se pode mnou rozkývala.
Byl jsem na tom bídně a jen jsem se ptal a co my? Co náš vztah? Hodně jsme se k sobě v poslední době sblížili, ještě víc než předtím a ten minulý týden nás taky trochu posunul. Však jak to teď Míša řekla, že už máme trochu skoro primární vztah. Prostě tak trošku jo, v něčem má pravdu, ale co my teď, když je tu Páťa?
Tohle je unikátní situace. My jsme s Míšou technicky nejlepší kamarádi, ale zároveň to máme citově a chováním se k sobě tak na půl. Je super, že holky budou spolu, ale jak se k sobě budeme chovat my? Já se k ní budu chovat pořád stejně, ani to jinak neumím. Vždycky jsem se choval k ní stejně, ať měla dobrý den nebo špatný. Neumím to měnit a Míša si pamatuje, jak jsem se cítil poté, co jsem se potkal s Majem, kdysi mým hodně blízkým kamarádem. Bylo to divné a byl jsem z toho pak smutný. Hrozně jsem se děsil, jestli mě čeká tohle rozhodnutí. Sbírám se z toho kopance po Kristýně, který je ale zapauzovaný, na chalupě už to absolutně nedávám, teď ještě stres z tohoto a pamatujete ten anxious attachment styl, jak my to máme, co nás děsí a co to spouští? Všechno v mém životě se teď posralo, všechno je špatně na všech frontách. Jsem úplně maličký, rozbitý a vystrašený.
Míša asi pak v následujích dnech docela pochytila, že na tom nejsem nejlíp. Nechtěli jsme se o tom bavit přes internet nebo já jsem nechtěl. Přitom jen z noblesního důvodu, že to bude lepší nebo hezčí pak osobně až přijedu. Samozřejmě mi nedocházelo, že za týden budu samozřejmě úplně stejně vystrašený jako jsem teď, tak to asi byla jen nějaká idealizace.
Míša si pamatuje, jak skepticky jsem se za začátku tvářil a pomalu mě musela přemlouvat, když říkala, že Páťa je skvělá, že je dobře, že ji máme, i pro náš vztah, že k sobě holku potřebujeme. Dokonce Míša řekne, že díky Pátě bude Míša lepší holka i pro mě, ale bylo to hezký.
Pořád mám logicky mentalitu, že jsem tu navíc a že Míšu znám, takže to není tak jednoduché. Po chvilce se ale chytím a tak si tak vymýšlíme, jak Míša bude mít normální vážný vztah s Páťou a my ten náš 70% vztah, jak tomu našemu blízkému kamarádství říkáme. Míši dvojvztah nebo trojvztah tomu celému říkáme. To byla chyba tomu tak říkat. Každopádně já jsem tomu našemu chtěl tak říkat, to jde za mnou a ještě se k tomu párkrát vrátíme. Každopádně bude to fajn, pokud to bude fungovat. Budeme podnikat věci ve třech a tak. Páťa s Míšou a já k nim takhle přifařený. Taky dostanu tu a tam pusu a bude to super rok. Nicméně mám stále hodně obavy. Uklidnila mě trochu, ale né zas moc.
Já vím, jaká Míša je. To není, že bych jí nevěřil, ale prostě jí znám. Říkal jsem jí, že se nechci cítit jako třetí kolo u vozu, i jsem jí popisoval nějakou situaci, kdy se budu cítit blbě a říkal jsem jí, že se fakt nikdy nebudu vnucovat, že by mi to bylo děsně blbý. Bylo vidět, jak mám z toho strach a i jsem vystrašeně předával zprávu, aby na to dala pozor. Něco ve mě už dopředu vědělo, jaká Míša je. Je jedno, jak moc Míša říká, že Páťa je pro nás dobře. Míša říká hodně věcí, ale u tohohle dokud to neuvidím v provozu, v klidu nebudu. V nejhorším, když to nebude fungovat, tak je budu muset nechat, ale to ani jeden nechceme, ježiš, můj anxious attachment už vůbec ne. Každá buňka mýho těla se brání a ani to není vůbec potřeba v naší situaci.
Znám Míšu a věděl jsem, že jsem trochu neflexibní, jak to máme tak napůl a jak jsem na tom byl špatně, tak jsem toho “vztahu” trochu přiliš chytal jako cesty do bezpečí 😔 To je jako když jste schoulený v klubíčku, vystrašený, všude kolem nebezpečí a “prosím přivaž si mě, přitáhni si mě” 😬
Po Vánocích jsem přijel do Prahy na pár dní. Zůstávám u Míši, protože u mě jsou jen holé zdi. Přijedu večer, vidíme se naživo po skoro dvou měsících. Míša pořád píše a volá Pátě, přemlouvá ji ať dorazí, každých deset minut snad do druhé ráno. Páťu vůbec neznám, ale úplně vidím, jak se na druhé straně telefonu brání, že se to nehodí, že se uvidí o den později, že teď Myšák přijel, tak se věnuj Míšo jemu. Míša neposlouchá. Nevím, jak to bylo dlouho, ale možná i hodiny tam sedím jako pařez a koukám, jak dělá tohle a jak je jí to jedno. První věc, co musí udělat při první příležitosti 🤦♀️ Ach jo. Jeden den Míša povídá, že si nedokáže představit, že bych si někoho našel a pak se sama chová takhle 😔
Druhý den se vidíme i s Páťou. Vůbec jsme si sedli na první dobrou, super typka. Byl jsem z Páťi nadšený. Páťa je hrozně fajn a hodí se k sobě. Míša se zase chová... jsem tam navíc. Chová se úplně jinak než večer předtím. Sice první půlku večera nenechala telefon, ale líbali jsme se pak v průběhu večera, vymýšleli si, jak budeme dobrá trojka, váleli jsme se po sobě, Míša mi povídala, jak Páťu k sobě potřebujeme, vysnívali jsme si věci. Sice přehaně, ale bylo to hezký. Druhý den stejný večer, stejné okolnosti, ale s jedním rozdílem – byla s náma ještě Páťa – a všechno hned vypadalo úplně jinak. Řekněme, že Páťa podle mě nic nevěděla, protože jinak by Míšu nenechala se takhle chovat, když jsme byli všichni tři spolu. Vyloženě jsem i trochu překážel.
Vracím se po pár dnech na chalupu, jsem tam jen tři dny a ty tři dny vypadají nějak takhle:
První den někdy večer píšu Míše. Ona odpoví, že byli někde, myslím Páťi rodina, ale že jsou na cestě a zavolá až dorazí. Hodina uteče, skoro dvě a nic, tak jsem šel v půl dvanácté spát.
Druhý den Míša píše v půl osmé večer, jestli nedáme i s Páťou AZ Kvíz online, že jen holky skočí k vietnamci. Říkám “Tak jo, super plán, tak já mezitím skočím do sprchy”. Zaklapnu notebook a jdu si dát sprchu. Za deset osm se vracím připravený. Píšu tedy holkám, že jsem ready. Uteče hodinka, utečou dvě hodiny, žádná odpověď. Pak teprve až snad někdy po desáté Míša, přišlo mi to vysmátě, písne, že ještě u toho vietnamce nebyly. Já si jen povzdechnu “aha, cool no”. Tak žádný AZ Kvíz nebyl. Jsem strávil večer vlastně čekáním, jestli něco bude nebo ne, namísto toho, abych něco dělal, pustil si film nebo nevím 🙄
No a třetí den udělala to samé. Už nevím, co to bylo. Ona to vážně udělala tři dny po sobě. Přijdu si jako debil za tím počítačem. Teď ona ví, že řeším, že tu jsem navíc a jestli mi to nebude ubližovat, a udělá tohle. Tady začínám přemýšlet, jak poznám ten moment, že to nefunguje a musím udělat rozhodnutí za oba. To je hrozný pocit. Ona to má na salámu 😔
Zpětně malá vsuvka na zamyšlení: Představte si, že by Ryba loni na jaře Míše říkala, že si nedokáže představit, že by si Míša někoho našla. Pak by jí říkala, že budou spolu. Pak vytáhla Blanku, řekněme týden po té, co to zrovna někdo udělal jí. Okay. Teď by Míša řešila, jestli to bude fungovat nebo jestli jí to bude ubližovat. Ryba by to věděla, na Míšu “Miší, pojď, dáme i s Blankou AZ kvíz” a úplně by se na ní vysrala a přestala odpovídat, protože si radši bude s Blankou užívat. Achjooooo. To je jedna pecka vedle druhý. Proboha, jak můžeš udělat tohle? Jak u píči musíš všechno mít, abys udělal v téhle situaci tohle? 😭 🤕
Touhle dobou někdy taky Míša na Messengeru napíše. Nevím už co to bylo, ale něco jako “něco něco přítelkyně 😄”, tak já na to napůl jako vtip, protože se to hodilo na tu její zprávu, a napůl můj anxious attachment, co klasika potřeboval ubezpečit, “A přítel? 😅”, ale ten nedopadne úplně dobře. Vidím to a ptám se Míši, jestli je v pohodě. Já jsem se pak za to omluvil, mnohokrát.
Po pár dnech vymyslíme s mamkou plán, jak bych se mohl alespoň dočasně na pár týdnů vrátit do Prahy. Díky bohu, alespoň jeden problém z krku, tam byla už situace alarmující. Na nic nečekám, nevyspaný, vstanu brzo, všechno zabalím a odnostím včetně stolu, monitoru na rameni, kancelářské židle, PC, závodního simulátoru – v podstatě obsah celého mého Pražského bytu v malé temné komůrce bez světla, ve které jsem teď dva měsíce pobýval. Ještě stihnu mamku odvézt do Lípy a nakoupit s ní, aby měla zásoby. Byl jsem vyčerpaný, ale tohle, i kdybych s vypětím všech sil, to dám a odřídím zpátky domů. Byl jsem rád, že jsem dojel. Já jsem byl úplně na sračku, ale holky byly naštěstí zlatý a pomohli mi to všechno vynosit nahoru.
Moc jsem jim děkoval a omluvil se, že nezvládnu už pomalu dávat dohromady ani věty. Bohužel mezi mírou únavy a kognitivníma schopnostma je nepřímá úměra. Když už fakt nemůžu, tak už i blbě skloňuju a vůbec je to pro mě strašný stres komunikovat s lidma, i víc než normálně. Taky jsem říkal Míše ještě těsně předtím, než potkala Páťu, že si voláme moc a že nejsem tolik volací. Byl to pro mě stres, ale to je jiná story. Potřeboval jsem mít po tom všem teď doma – alespoň jednu věc, co mě bude stabilizovat.
Holky mě hned záhy pozvali poprvé na návštěvu. Byl tam ještě Mates, Míši známej. Míša obskakuje Páťu, kecá s Matesem, občas prohodíme pár slov. Mám konečně šanci sledovat, jak teď věci fungují, když je tu Páťa. Mates po chvíli odejde a já tam s nimi zůstanu. Míša dál obskakuje Páťu, pomalu z ní nesleze. Já si tak sedím u stolu, koukám na to a říkám si, že tam jsem vyloženě navíc a překážím, což mimojiné byla přesně ta situace, co jsem týden předtím říkal Míše, že se budu cítit blbě a jako třetí kolo u vozu, a ona ji samozřejmě zase udělá 😔
Teď já nevím nic, co jak bude, a učím se, jak teď věci fungují. Sleduji, co je teď nová realita, jak si to Míša představuje. No a nová realita je trochu na píču a nemá nic společného s tím, že je dobře, že Páťu máme, naopak. Takže se taky posbírám, ať nepřekážím, rozloučím se a vyrazím. Nebyl jsem naštvaný. Ani smutný není to správné slovo. Vystrašený, nervózní, zamyšlený sedí na to, jak se cítím 😬
Takže jsem zase opět zakřenil. Ze všech lidí, že ještě zrovna mě v téhle situaci nechá křenit. Jsme spolu skoro srostlý, “Myšáčku, budeme spolu, stejně už máme skoro primární vztah”, “nedokážu si představit, že by sis někoho našel”, “Je dobře, že Páťu k sobě máme” a pak se chová takhle. Ach jo. Že to vůbec udělá komukoliv, ale zrovna mě? 😔
“To asi pro mě nefunguje úplně, jestli tohle je nová realita”, říkám si. Tak Míše napíšu a řeknu jí, že to je hlavně na ní, jak nám to bude fungovat, abych jí nenápadně naťuknul, že to úplně nefunguje. Navíc teď jsem logicky nejcitlivější na tyhle věci, jak je to nový a nevím, co bude. Jeden den, že si nedokážeme představit, že by si ten druhý někoho našel, no a teď tohle 🤦♀️
Toho jsem se přesně bál, že realita bude vypadat bůhvíjak. Už chápete, že Míša je nepředvídatelná? A teď já ještě s tím, jaký jsem, ať si každý dělá, co chce, a jak jsem byl na tom teď bídně, úplně maličký po tom všem s chalupou a Kristýnou, na to nekoukám jakože Míša dělá něco špatně. Moje mentalita je oukej, tohle je nová realita. Takhle to bude teď vypadat. Jsem vyděšený, nervózní, nejistota, nebezpečí – musím vymyslet, jestli to funguje pro mě. To je na tom to těžké, s tímhle vám nikdo neporadí.
Zpětně si řeknu, představte si, že si Ryba někoho našla loni na jaře a chovala se před Míšou/k Míše takhle. To by bylo “Rybo, já ti to přeju, ale ty úplně nechápeš”, řekla by Míša a podívala by se smířlivě na Myšáka, “Myšáku, Ryba to nechápe” 🙄
Takže jsem Míšu naťuknul, aby na to dala víc pozor. Já v tomhle stavu a jak se ty věci dějí, víc a víc se toho podvědomě snažím chytat a snažím se jakoby toho udržet, jestli to dává smysl? Čím víc to Míšino “je dobře, že Páťu k sobě máme” nefunguje, tím víc se ho ale držím jako záchranného lana do bezpečí, i když se to vzdaluje a vzdaluje. Nejsem na to nějak hrdý, ale byl jsem zoufalejší a zoufalejší 😔
Každopádně Míša po nějaké chvíli odpoví, “Musím si sama srovnat nejdřív, abych neřekla nebo neudělala něco, co by nebylo vhodný nebo by mohlo komukoliv ublížit.” a nic víc.
Počkej, co? To už úspěšně děláš, proto jsem psal. Ach jo, to jí asi nedocvaklo a mě zaskočila ta zpráva. To je to poslední, co člověk ještě chce slyšet. Trochu mě to poslalo do ještě větší zoufalosti. Tak jí napíšu, že to je na ní, jak to chce se mnou mít a píšu, že stačí pusa na uvítanou, poslat hezkej smajlík nebo za večer se jednou člověka dotnout, ikdyž se s ním nebavím, aby věděl, že je všechno v pořádku, nenechat křenit a tak. Byl jsem na tom blbě a strašně needy tady. Anxious attachment styl v plné síle, ale to není pozitivní věc, pokud se věnujete trochu psychologii. No, byl jsem v tuhle chvíli tam, kde mě týden předtím nechala. Neudržel jsem se po té zprávě, co napsala, a přihodil zoufale achjo, že jsem myslel, že jsme to měli vyřešené, protože mě lákala, že všechno bude v pohodě, “Myšáku, je dobře, že k sobě Páťu máme” a prd. Navíc teď po tom, co napsala, jsme zase úplně na začátku, temná propast pod náma. Držel jsem se zoufale jediného lana, které mi hodila, a bylo mi to líto. Však nás může mít ráda oba, ale tady jsme se úplně nechápali s tím Míši dvojvztahem, jak pak zjistím později.
Jsem jak na trní, co z Míši vyleze, ale z ní nakonec jen vypadne, že se o mě bojí. Mám otazníky v očích a říkám si “Počkat, co nevím?”. To je divná zpráva takhle bez kontextu. Mám trochu reakci “Počkej, co mi neříkáš? Co nevím?”. To je hrozně zvláštní zpráva. Je tu problém, jsem z ní jako na trní, ona pošle tu zprávu, víme, co je potřeba, a ona místo toho napíše pak, že se o mě bojí. V tuhle chvíli jsem to vůbec nechápal, divná zpráva a vlastně mě to trochu naštvalo. Bral jsem to jako že mi něco neříká, vykašle se na mě, nechává mě křenit a pak na mě ještě koukne a řekne, že se o mě bojí. Tak co nevím? To Míša nedomyslela, že vyzní blbě. Pochopil jsem to až hodně zpětně, že to myslela dobře, ale řešila úplně nesouvisející věc a v tuhle chvíli mě to spíš naštvalo.
Když pořád dál z Míši nic neleze, další den už to nedávám a mám u mě hodně nezvykle zoufalý emoční výlev, že se mnou mává, že jednou tak, podruhý onak, že jednu věc říká, pak jinou dělá, jednou je ňuňu ťuťu pusinky, pak mi uhne na uvítací pusu, nejdřív, že budeme spolu, pak že je dobře, že Páťu máme, pak zase tohle. Mává se se mnou strašně a já jsem úplně zmatený. “Myšáčku, je dobře, že Páťu máme” a já si pak mám asi odvodit věci z toho, že mě nechává křenit, což byla ta část, co mě na tom naštvala asi nejvíc a spustila to. Byl jsem na prášky a hlavně jak jsem zažil ten extrémní stres ten první den, tak mi ho všechno znovu pouští. Jsem v něm jakoby pořád už dva týdny a potřebuji, aby to už přestalo 😭
Snažím si pořád udržet nějak trochu nadhled a znovu jí povím, že to je na ní, jak to chce mít, že to jen potřebuju vědět, abych byl v klidu, že se podle toho taky musím zařídit, vědět jak na věci koukat a tak. “Je dobře, že k sobě Páťu máme” očividně neplatí a tou svojí zprávou vlastně obrazně ještě všechno zrušila a s ničím jiným nepřišla.
Načež z Míši pořád nic neleze a když si postěžuju a trochu jí vyčtu, že se mnou strašně mává, já za ní vlaju ve větru a že ty jo, co jí můžu věřit (jo, to jsem trochu přestřelil, to nebylo hezké, mrzí mě to, ale aspoň vidíte, že to byla vypjatá situace), tak pak má ona výbuch, kde z ní vypadne mimo jiné, že chci, aby Páťa byla pryč 😳
My ani jeden nejsme nějaký komunikační guru, já už vůbec ne, ale Míša pak napíše odstavec a v něm věci jako “prostě nejsem věc a nejsem ničí, ani Páti, ani tvoje. To mám teda se na Páťu podle všeho vysrat a bejt šťastná s tebou?”.
Eh? Kam na to chodí? A že něco takového napíše poté, co jí čtyřikrát řeknu, že to je na ní, ať si řekne, jak to chce mít a že to jen potřebuju vědět 😔
Já s Páťou vůbec problém nemám, ježiš, Páťa je skvělá. Tak jí písnu, že si nerozumíme. Míša když má zatmění, tak z ní lezou strašné věci, naučíte se pak po nějaké době velkou část z toho ignorovat. Jsem zvyklý, ale přemýšlel jsem pak, jestli má jen zatmění nebo jestli si takové věci myslí i normálně. Že chci, aby Páťa byla pryč, a další věci, bylo na mě silný kafe, dotklo se mě to.
Potkáme se pak osobně, abychom vymysleli náhradní plán a dořešili to. Dorazím za Míšou a ona znovu nevypadá, že by měla s něčím přijít nebo že by věděla, jak na to, což je v poho. Když to vidím, že asi s ničím nepřijde a já jsem to trošku tušil dopředu, tak jí povím, že možná lepší, když se toho chopím já a povedu tenhle “meeting”, protože mám analytické myšlení a nepřijde mi to zase jako tak složitý problém.
Tak začnu povídat: “Je to docela jednoduchý. Musíš si říct, co funguje pro tebe, co nefunguje pro tebe. Já si řeknu, co funguje pro mě a co nefunguje pro mě, a dáme hlavy dohromady”. Já sice strašný strach, co přijde, ale tohle jsem zvládnul docela hezky.
Načež rovnou pokračuji a říkám, že za sebe mám jen dvě věci – chovejme se k sobě plus mínus jako normálně a taky prosím, ať nedělám křena. Žádný vztahy, nic. Jen tyhle dvě věci, ať mi neubližuje. Oba body i důkladně nějak vysvětlím a i Míše snad povím, že klidně se věnuj 80% času Pátě, ale taky se prosím věnuj 20% mě/návštěvě, když u vás budu.
Já vím, že to zní divně, že to je potřeba někomu říkat. Asi na mě koukáte, jak na debila, pokud Míšu neznáte. Je nepříjemné křenit komukoliv v jakékoli situaci, ale pochopitelně zvlášť v naší situaci. Ono to se to dobře ukazuje na těch analogiích a já používám tuhle analogii tak trochu záměrně, protože tu si i Míša představí a dokáže se do ní vžít: Když to trochu přeženu, představte si, že by si Ryba Míšu loni na jaře pozvala domů na návštěvu na to, aby tam seděla v koutě a koukala, jak se Ryba plazí po Blance celý večer. Ach jo, já se musím trochu přiznat, že mě štve to pokrytectví v těch věcech - nemůžeš říkat, že si nedokážeš představit, že bych si někoho našel, a pak se chovat takhle. Nemůžeš být v háji, že tě někdo vábil a pak couvnul, a pak jít vábit někoho, říkat mu to samé, pak vytáhnout holku, oznámit, odmlčet se, být ti to jedno a jít si dál užívat. Ty kokos, ten princip 😳 😭
Míša musí pamatovat, jak vyplašený jsem tady teď byl. Já vůbec netušil, co bude. Ať už to skončí prosím. Někdo mi pak později řekl, že se snažím zkrotit něco jako divokého jednorožce, a já si říkal, že nejenom je to docela vtipně řečené, tak to i docela sedí na to, jak se cítím, a já vím, že to prostě neumím tohle.
Řeknu tedy, že za mě jen tyhle dvě věci, dám jí znovu skoro celý můj manévrovací prostor, ale není to jen o ní a jak z ní nic neleze, tak já že jen tyhle dvě věci prosím. Už to jsou tři týdny a já už další nedám. Já jsem ještě ani nezačal zpracovávat tu Kristýnu. To jsem zatím skoro úplně vytěsnil.
Míša ani nezačne povídat, co ona by chtěla nebo nechtěla, ono už trošku proto, že jsem ji postavil před jednoduchou hotovou věc trochu a vyřešil to za ní, a schválí to, co jsem řekl – že to první jo a u toho druhého se pokusí. Spadne nám oběma viditelně kámen ze srdce. Natolik, že to možná slyšeli i sousedi. Obejmeme se a jsme oba tak rádi 🙂
Jé, já jsem tak strašně rád, že to ze mě může konečně spadnout. Vždyť by se to jinak mohlo týdnout další týdny. Já fakt vůbec netušil, co bude, a Míša je schopná... no chápete. Jí je úplně jedno, co komu dělá, vždycky bylo. Míša pak ale krásně řekne, že budeme pořád Myšáček a Mišička a mě se tak ulevilo to slyšet. Já se k ní jinak chovat neumím, to by bylo hrozně divný, neumím se k ní najednou chovat jako k cizí. Jsem strašně rád, že to řekla. Míša tady byla super.
Zpětně si říkám, že já jsem vždycky měl s Míšou tuhle reakci. My ani jeden nejsme úplně v pořádku 😅 Pokaždé když mi ublížila a že mi párkrát už ublížila, tak mě to seplo a potřeboval jsem ubezpečovat. Anxious attachment styl se tomu říká, pracuju na tom. Hodně mi tahle situace si to pomohla uvědomit. Tohle zdraví lidé normálně nemají. Mě když někdo ublíží, tak moje sebevědomí jde do háje a jsem úplně maličký. Ta Kristýna mě úplně rozbila, já už vůbec z té chalupy zničený, pak všude nebezpečí a Míša úplně nepomáhala, takže hodně jsem potřeboval uklidňovat/ubezpečovat. Mě samotného to štve, ale prostě taková byla situace. Ach jo, ale alespoň mám nová data, v čem se zlepšovat 😮💨
Stačí dát hlavy dohromady. Jsem myslel, že to je ode mě hezké, když jí pořád říkám, ať si řekne, jak to chce mít a nechám to úplně na ní. Myslel jsem, že to je to nejlepší, co můžu udělat 😔
Dorazila Páťa, my jsme se rozloučili a napsali si pak na Messengeru, že jsme rádi, že jsme se potkali a vymysleli to, že můžeme konečně v klidu spát, že o sebe nepřijdeme, že tu pro sebe budeme a že rád kdykoliv přiložím ruku k dílu, když bude něco potřeba. Bylo to hezký, tohle jsme strašně potřebovali. Ještě jsem tam přihodil něco ve smyslu, že hlavně ať jsou všichni spokojení a co funguje pro všechny. Myslel jsem, teď zpětně pro mě trochu překvapivě, primárně je dvě. Já když jsem maličký a zranitelný, tak moje sebevědomí někdy jakoby udělá tohle. To je určitě nějaký jev, co by mi asi psycholog vysvětlil. Já jsem jí třeba jednou řekl v tomhle procesu (nevím, jestli to bylo před tímhle nebo po tomhle, asi chvíli potom), že mě mrzí, že to se mnou má těžké a musí to vůbec řešit. Jakože kdybych tu nebyl, tak by to nemusela řešit. No chápete to? Já jsem se jí ještě upřímně omluvil za to, že existuji. Nekecám, to se opravdu stalo. Teď po měsících se tomu strašně směju. Bylo to strašně hezký teda, ale chápete, jak mám tendenci se ještě schazovat nebo ponižovat. Ach jo, moje sebevědomí se úplně rozplynulo. No tak vidíte alespoň, jak blbě jsem na tom byl 😅
Bože, to jsem celou dobu potřeboval slyšet. To je nejhorší když člověk nic neví a Míši už tuplem nevíte, co udělá. Míša je tak strašně nepředvídatelný člověk. Když jí necháte, tak udělá nějakou píčovinu, protože (když to řeknu blbě a fakt to nemyslím špatně, opravdu ne) prostě “ubližovat” je její druhé jméno a jí jsou věci jedno, co dělá. Ona to nedělá schválně, ale jakoby zároveň dělá? Ona ví, že se na mě s tím AZ kvízem vykašlala, protože užívat si. To není, že by to nevěděla, ale bylo jí to úplně jedno. Úplně jedno, že den předtím udělala to samé. Úplně jedno, že jsem jí prosil jen ať si nepřipadám jako třetí kolo u vozu, nechat křenit tím nejodpornějším způsobem, úplně jedno. Ona ví, jak se chovala, když jsme byli všichni tři spolu nebo ten první večer. Jí je jen prostě jedno, co dělá, jako vždycky. To neplatí jen o téhle situaci tady. Ona všechny ty věci ví, ale má to na salámu. To je obecný nedostatek empatie k lidem a proto se o tom musíme pobavit, co je jak a co bude jak. Neříkám to jen tak teoreticky, mám to nakoukané historicky. Já jsem Míše vždycky pomáhal si tyhle věci uvědomovat, ale zrovna tady v téhle situaci to potřebuju teda vědět dopředu, jak to je nebo jak se k sobě chovat, protože jinak budu fackovací panák nebo, když to řeknu hodně blbě, jen abych předal myšlenku, pes na vodítku, vystrašený a přísahám, že ona by s tím neměla problém. Já bych hlavně další týden nedal už, nervy úplně vydrancované.
Jak jsem to ale věděl dopředu. Tam nebyla varianta, že mi Míša sama od sebe nebude dělat věci a nebude ubližovat. Míše bylo vždycky jedno, co lidem dělá, jak se chová, atd. Míša na mě byla hnusná nebo nepříjemná, to jsou stovky situací – vždycky jí to bylo jedno. Kolikrát hnusně mluvila o lidech za jejich zádama – vždycky jí bylo jedno, že to je hnusné k těm lidem, atd atd. Já jsem to věděl a bál se toho od prvního dne, protože ji prostě znám 😔
Já tyhle situace strašně nerad řeším. Neumím to a nedělám to rád, když si musím stát si za sebou. Pro mě je i hrozně těžké si vůbec uvědomit, že ostatní dělají něco špatně a kde je ta hranice. Pro mě je to těžké to tak vyhodnotit. Já beru strašně všechno na sebe a nechám si strašně líbit. Ono je to vidět už na tom, že když mi někdo ublíží nebo ubližuje takhle, tak já se nechám a jen od něj pak potřebuju rozbitě ubezpečovat nebo jakoby to vynahradit. S tím už taky máme zkušenost, není to poprvé. No a tady to bylo trojnásobné, protože to nebylo jen, že mi hodně ublížila nějakým způsobem, ale že jsem vůbec pak vůbec nevěděl, co bude, když je tady Páťa, a do třetice krát dva, protože Míša je Míša. Blbá Kristýna a chalupa, to kdyby se nestalo. Trochu mě to sere, že jsem na to musel být v tak strašném stavu, protože když se Míša dávala dohromady s tou Kristýnou, tak mi to tohle nespouštělo. Blbě se to sešlo tady. Nebudu zabíhat do důvodů, proč to tak historicky mám – už jen to by vydalo na samostatnou knížku. V mém životě se teď dělo tolik věcí, daleko víc, než kolik jsem schopný najednou zvládnout, že nějak tím vůbec projít, to byla teď tak ideální laťka 😔
Trvalo mi to ještě nějakou dobu uvědomit si, jak blbě se Míša tady chovala kolikrát, a Páťa to myslím klidně dosvědčí. Já takhle nemluvím a nechci používat to slovo, ale chovala se jako zrůda. Já byl fakt zmatený jako včela z toho, co jsem viděl, a hrozně jsem přemýšlel, i když zpětně nevím na kolik přemýšlel a na kolik se jen děsil, jak to bude fungovat. Hlavně to, že člověk neví, je nejhorší. Ta nejistota a já jsem se fakt děsil, co když to nebude fungovat a úplně jsem to tam viděl. Ale to jenom proto jaká Míša je. S nikým jiným by to problém nebyl. Míša se prostě chová často hrozně k lidem. Je to blbý, ale je to tak. To je jako když stojíte a koukáte na minové pole před vámi. Přesně tak jsem se cítil, když na začátku Míša říkala, že je dobře, že Páťu máme. Já jsem věděl, že budu navíc a budu to odsírat tím nejhorším způsobem, protože Míša na to není citlivá, a ještě jsem jí to říkal ať na tohle dá pozor 😔
Napsal jsem jí také, že je pro mě cenná, důležitá a že mě stabilizuje. Míša to ví a co to pro mě znamená. Taky že mám takhle nejlepšího kamaráda jednou konečně pořádně. Když bych tu zítra nebyl, Míša by byla jediná, kdo si všimne. A vůbec ten strach pro úzkostnýho člověka, že o toho člověka přijde a ještě svým vlastním rozhodnutím, nepřeju nikomu. Obdivuju Míšu, jak si prošla loni něčím podobným s Rybou. Věděl jsem, že to je správná věc, co udělat, kdyby to bylo potřeba a nešlo jinak, ale hrozně jsem se toho bál a taky jsem věděl, že to vůbec není potřeba v naší situaci, ale Míša mě do toho úplně tlačila. No ale zároveň to je přesně tím, že to máme tak napůl, že mi Míša může takhle snadno ubližovat. No ale vůbec že to dělá komukoli. Museli jsme se nějak uklidnit navzájem. Míša taky potřebovala uklidnit. To, že jsem ve stresu, zase podvědomě stresovalo nějakým způsobem ji.
Každopádně konečně měl můj mozek klid. Tohle teď byly nejvypjatější dva měsíce mého života za posledních minimálně osm let. Blbě se to všechno sešlo s tou mamkou, Kristýnou a vším. Vlastně se to sešlo nejhůř, jak mohlo. Blbá Kristýna. Ta blbka ani neví, co způsobila. Celý poslední měsíc jsem na ní nadával, fakt jsem na ní nadával. Byl jsem na tom dost bídně, ale dobrý, jsem zvyklý snášet.
Jsem konečně doma, jedno vyřešené, druhé se nám také podařilo vyřešit. Já dost otřesený teda ze všeho. Takhle špatně jsem na tom nebyl deset let, ale zvládli jsme to, bude to postupně dobré.
Ono je jednoduché se v tom ztratit, i mě se to pořád děje. S Míšou jsme na sebe dlouhodobě trochu ťuťu ňuňu, máme to tak, napůl vztah tomu našemu kamarádství i hravě říkáme, i si říkáme, že si nedokážeme představit, že by si ten druhý někoho našel.
Míša pak po Kristýně “Myšáčku budeme spolu, stejně už nemáme náhradní vztah, ale skoro primární” a celý týden tak. Já si říkám “Dobrý, nevyšlo jí to s holkou”, tak po tom úplně neskáču, ale moje obrany vůbec nejsou zdaleka stoprocentní. Hezky jsme se navzájem rozněžnili, mávla se mnou, ale bylo to hezký.
Míša pak vytáhne Páťu a já “Ty jo, ona udělá mě to, z čeho týden předtím byla v háji, že jí někdo udělal? 😳” a vůbec to nedokážu pochopit. Ten princip je na mě strašně moc. Míše to je jedno. Úplně v pohodě, co se zrovna stalo, že vytáhla holku po té, co někomu celý týden říkala, že budou spolu a že se kvůli skoro tomu samému byla týden předtím v háji. Nemůžeš někomu říkat, že budete spolu, pak vytáhnout holku, dělat, že nic, a odpojit se. A kurňa když tě zrovna někdo vábil a pak couvnul týden předtím, byl jsi z toho v háji a ještě to udělat tomu člověku, co tě, když to trochu přeženu, utěšoval. Ty kokos. Jedny pravidla pro sebe, druhé pro jiné – Míšiný klasický pokrytectví a jako milionkrát předtím. Jak jsem hypersensitivní, tak mě to v mozku fakt něco rozbilo. To byla taková šlupka, že takovou věc udělá aniž by hnula brvou. To je přece strašně moc udělat někomu. Já kdybych někomu říkal týden, že budeme spolu, a pak vytáhnul holku, tak bych měl úzkosti, jak to ten člověk vzal a jestli je v pohodě. Neodpojím se a nejdu si dál užívat. Míša ve svý sebestřednosti nemá buňku... Nic, klasická Míša. Vám někdy jindy třeba povím tu story s Košíkem 🤦♀️
Na mě to je tak velká věc, že teď to ale nedokážu vůbec nějak zpracovat, protože je tu nový akutnější problém – jsem úplně vystrašený, co bude. Ona to tady byla kombinace mnoha věcí, co se děli zároveň. Její problém a můj problém najednou jdou proti sobě.
Míša pak pokračuje “Myšáčku, máme holku. Je dobře, že Páťu máme, my k sobě holku potřebujeme”. Já úplně rozsekaný, vystrašený nejdřív dál nedůvěřivě koukám, ale po chvilce přemlouvání se toho stále trochu nedůvěřivě chytím. Nevěřím ale ničemu, dokud to neuvidím v praxi, protože Míšu znám, a i jí úplně vystrašeně říkám, že se nechci cítit jako třetí kolo u vozu, protože vím, jaká je, aby na to dala pozor.
Jenže ona samozřejmě nedá pozor, je jí to jedno. Vůbec se nechová, jako bychom si předtím říkali, že si nedokážeme představit, že by si někoho ten druhý našel, vlastně se chová úplně naopak. Ona se na mě vykašle několikrát, nechává mě křenit jedním způsobem, pak druhým, pak třetím. Ty věci byly tu chvíli to nejhorší, co mohla dělat. Jak tohle někdo udělá? 🥺
Dobře, jasně že né to nejhorší, to je jasný. Já vím, že se snažila do nějaké míry, ale taky jakoby ne. Ty kráso, kdyby se Ryba na Míšu vysrala kvůli užívání si s Blankou, já úplně Míšu vidím... Do píči, ach jo. Míša mi dává dost zabrat. Já jí taky nějakým způsobem, ale... ach jo, Míša to je jedna pecka za druhou 😅
Je nějak kolem 10. ledna a uklidnili jsme se navzájem. To ale není, proč vám to celé povídám.
Jak se ten problém vyřešil, můj mozek měl konečně prostor začít zpracovávat ten kopanec, co dostal po té Kristýně, co byl do teď zapausovaný. Během pár dní se postupně začínal odblokovávat.
Představte si, že děláte věci, všechno relativně v pohodě, spokojený, v rámci možností i šťastný. Najednou vás vaše mysl vytrhne do jiného světa třeba uprostřed cesty z místnosti do místnosti. Jako by se najednou svět stal černobílým a vy do něj nepatřil. Jakoby člověk najednou byl v jiné dimenzi, sám a svět byl jakoby vzdálený. Nedokážu to úplně nejlépe popsat. Jen úžas a otřesený údiv, “To bylo to hoodně” a nic víc. Ona mi udělá něco z čeho byla týden předtím v píči, že jí někdo udělal a já ji ještě možná utěšoval. Ono se to fakt stalo 😳 “To bylo hoodně” si říkáte pořád dokola a na víc se mozek nezmůže, zpracovat to nedokáže. Třeba desetkrát za den, úplně otřesený, na místě to paralyzuje člověka. Minimálně čtyři lidé mě tady v půlce ledna viděli, jak jsem z toho vyplesklý a mám problém to zpracovat. Ono se to fakt stalo. Vůbec jsem nechápal, že se to fakt stalo. Já jsem hypersensitivní, takové věci jsou na mě mega moc hodně 🤯
Druhý den to samé. Je to hrozně divný pocit. Chvilku všechno v pohodě a pak to znovu na člověka padne ta otřesenost, nechápavost, mráz jako elektrický šok, neschopnost to pobrat. Paralyzuje ho to na místě, jakoby do reality nepatřil, byl úplně jiný než ostatní, díky tomu, čím neuvěřitelným si prochází. Byl jsem ale úplně v klidu, úplně ledový klid, bez emocí. Sedím na židli a přemýšlím, v jaké fázi vůbec zpracovávání toho jsem. Dojde mi, že jsem úplně na začátku. Jakoby nebyl den 26 ale den dva. Uvědomil jsem si, že jsem v šoku. Nikdy jsem to předtím nezažil, jen o tom slyšel. Ale poznal jsem to podle té absolutní bezemočnosti a neschopnosti se posunout kamkoli dál než k “To bylo hodně”. Úplný klid, žádné emoce, jen otřesený úžas a neschopnost to zpracovat nebo vůbec se posunout někam dál, žádné jiné myšlenky. Jsem už 26 dní ve stádiu zamrzlého šoku. Jen klepajícím se hlasem otřesené “To bylo hoodně 😳”. Koukám na to jakoby nezůčastněně a říkám si, proč mozek nedokáže pokračovat nějakou jinou větou? To byla nejintenzivnější věc, co mi kdo udělal za hodně dlouhou dobu. Ona mi udělala to samé, kvůli čemu se rozčilovala týden předtím, že jí někdo udělal, já ji možná i utěšoval a jí to bylo úplně jedno, ani to nezaregistrovala. Ty kráso, ono se to fakt stalo.
Přemýšlím, co s tím. Tohle je jediná část tohohle příběhu, co Míša neví. Neměli jsme pak už příležitost si to říct. “Já možná budu potřebovat terapeuta”, říkám si otřeseně. Otevřu Hedepy a zase zavřu. “Ale já si nepřijdu, že bych potřeboval terapeuta”. Ledový klid, žádné emoce, jen onen otřesený úžas. Jedna z nejdivnějších věcí, co jsem kdy zažil. Nikdy ten pocit nezapomenu. Takhle mě to vytrhává z reality v náhodných chvílích několikrát za den po několik dní. Tohle je nějaká čerstvá posttraumatická věc, když vám něco strašně ublíží, ale s každým dnem je to už mírně lepší. Už to není tak velké. Realita a ta jiná dimenze, do které mně to vytrhává, už nejsou tak vzdálené, ale mává to stejně se mnou chvíli tam, chvíli onam. Mozek mi občas říká, že bych se měl držet daleko po tom, co se stalo – přirozená reakce, aby se mi to nemohlo stát znovu, zvířecí pudy. Tohle nebyl racionální mozek. Tohle byla čistě ta miliony let stará část mozku, co jsme zdělili od zvířat, co nás i zvířata podvědomě chrání před nebezpečím. Nechávám ho ale, vlastně o tom nijak ani aktivně nepřemýšlím. Sleduji jen, co se děje samo, jestli mi rozumíte. Prostě on si to nějak mozek zpracuje, jen mu musím dát chvíli čas. Tak to cítím a vlastně se ani nebojím.
Zatím ale nepřichází žádná nasranost nebo tak. Říkám si, že už asi ani nepřijde, jen musím nechat mozek sám si to nějak zpracovat a bude to v pohodě. Já obecně nejsem moc nasírací, to už musím být hooodně zoufalý. Míša to má se mnou v tomhle docela jednoduché. Většinou, ať už se stane nebo mi udělá cokoliv, já jen potřebuju chvilku to zpracovat, pak se třeba trochu ozvu, ale ve výsledku se nezlobím. Jeden týden se vzteká, že jí někdo něco udělal, a druhý týden to samé udělá mě a ani jí to nedojde. Pane jo, ono se to fakt stalo. Ten princip v tom je na mě hodně. To je to, co nedokážu zpracovat. Blbá Kristýna. Ach jo, štve mě to – ta blbka ani netuší, co způsobila.
Ale dobrý, oklepu se z toho zase po dalším týdnu a stojím konečně zase víceméně pevně na zemi, po hodně dlouhé době. Fuj, jsem se musel trochu aklimatizovat. Nezlobíme se, jasný, stane se, ale ty kráááso. To nevymyslíš, to fakt nevymyslíš. Já vůbec nemůžu uvěřit, že se to stalo. Já jsem to dobře schytal, tak tady jsem to dobře schytal. To se hodně nepovedlo no, to byla teda hodně nešťastná série událostí 😅
Ale stane se, já to chápu. Ach jo. To je možná i jak Míša je neopatrná a nepřemýšlí. Byl jsem ve zranitelné situaci a blbě na tom na chalupě, kde je ona můj jediný kontakt se světem, co mě nějak drží, jsem na ní závislý v té chvíli, a ona mi bude říkat, že budeme spolu, ale zároveň u toho bude lovit holku na seznamce a chodit na rande. Se z ní picnu. Já se na ní nezlobím, ale neopatrná je. Bez ohledu na tohle nebo jak se to stalo. Jak mi to ještě jen oznámila, odpojila se a bylo jí to úplně jedno, šla si dál užívat a ještě byla pak podrážděná, že se na něco ptám, když jí to někdo udělal o týden předtím. To není možné, to fakt není možné. To je takový bizár. My to máme to spolu někdy těžké a tady jsem to vyloženě odsral v ten nejhorší moment 😅
Už o Vánocích jsem se snažil nenápadně vyzjistit, jestli si Míša vůbec uvědomuje, co se stalo. Začal jsem o tom povídat úplně v dobrém s úsměvem ve tváři a ona po pár větách někde začala protestovat, tak jsem toho nechal. Neměl jsem sílu, byl jsem otřesený a nebyl jsem na to připravený. Blbě se jí cokoliv předává.
Míša nás s Rybou dřív učila “Neuvědomuju si věci, říkejte mi všechno”. Míša ví, že ze všech lidí jí nechávám nejvíc věcí projít, ale u čeho se má člověk pak ozvat, když né u tohohle. Nic víc mi asi zatím tolik neublížilo, sotva jsem teď měsíc stál na nohou. Ale musíme si říct, jaké to pro nás bylo. Nikdo se na nikoho nezlobí za nic, ale nemůžu si to nechat přece pro sebe, to nedává smysl a teď vím, že Míša si to neuvědomuje. Ryba mě vždycky učila, že se musím ozvat, protože mám tendenci všechno přejít, ale nechtěl jsem po Messengeru. Řekneme si a zasmějeme se tomu. Je to v pohodě.
Jelikož Míša je s Páťou, je jasné, že nebude teď mít tolik času. Plánuju si svoje věci, projekty, návštěvy, které jsem dlouho odkládal. Písnu Míše, jestli nedorazí někdy na cígo, ale ona že má doma taťku a následující tři dny nemá čas. Ouki.
Pak má existenční depku, uplyne zase nějaký čas, a pak u mě má přespávat její kamarád Mendy, který jezdí často do Prahy a potřebuje někde přenocovat. Dost fajn týpek. Jsem rád, tyhle aktivity teď potřebuju. Navíc máme s Mendym podobný hudební vkus, takže posloucháme celý večer a kecáme o muzice. Tak se domlouváme, že se zkusí domluvit s Míšou a kdyžtak, že by přespal u mě.
Předtím než Mendy dorazí, Míša píše něco ve stylu “A víš, že mu můžeš říct ne?”. Já za počítačem prokoulím očima a říkám si “Jasně, jsem dospělej, je mi 34, né asi”. Ty jo, v životě by mě nenapadlo takovou věc napsat jí, to bych si prostě nedovolil. Tak jí na to napíšu, že rád pomůžu. Míša není úplně šťastná z toho Mendyho přespávání u ní a mě to nevadí, naopak se těším. Hodně volných večerů teď. Míša na to odpoví něco ve stylu “Nemusíš mi pomáhat, můžeš mu fakt říct ne, já se fakt už nenechám někam tlačit od někoho”.
“What?”, vytřeštím oči a říkám si “Jo, tak ty si myslíš, že to dělám kvůli tobě? Kolem tebe se netočí svět” a prokoulím očima podruhé. To dobře přestřelila. Ale já chápu, jak se to stalo, za to můžu já. Nechám to, protože v té chvíli prostě nevím, co s tím. Já nikdy nedokážu reagovat rychle v těhlech situacích, ale leží mi to zase v žaludku 😔
Je sobota ráno. Mendy se sbírá, že pojede za holkama a půjdou na procházku. Nikoho nenapadne zeptat se. Zvlášť když je sobota a Mendy jede ode mě. To vůbec nevypadá divně, ale no tak. Bylo mi to jedno, sednul jsem za stůl a začal pracovat. Byl jsem tady úplně nad věcí, ale jsem taky hypersensitivní. Jen mi to je líto a víte proč? Protože si pamatuju, jak se Míša mohla úplně posrat, když ji Anička nepozvala na svoje narozeniny. Ta kvůli tomu tak vyváděla. Tak proto je mi to líto. Míša klasika, všemu rozumí jen jedním směrem 😔
Můj čas v Praze se pomalu chýlí ke konci, za chvilku se budu vracet zpátky na chalupu. Jelikož to vypadá, že se s Míšou do té doby už neuvidíme, což taky není úplně standardní, řeknu si v reakci na tuhle divnou interakci s Mendym a další věci, že to nakonec přeci jenom sepíšu. Pro mě to přeci jenom byla velká věc a už uplynul měsíc od události a mě se to pořád nepodařilo předat. Navíc Míša mi tou poznámkou s Mendym dala docela dobrý způsob, jak k tomu přivést řeč, tak jsem toho využil.
Když někdo řekne, že já něco, tak já se jdu první věc omlouvat. Napíšu jí, že se moc omlouvám a mrzí mě to, že jsem něco tlačil. Vysvětlil jsem jí, že jsem byl ve velkém stresu po tom, co se stalo, že jsem dostal tou sérií událostí takový kopanec, tak blbá startovní čára pak něco řešit. To byl ten rozdíl mezi Kristýnou a Páťou. Tohle je nějakým způsobem náročná situace a na to ji zvládnout na 100%, tak i normálně by to bylo náročné, ale tady jsem ještě k tomu sbíral ze země. Mě je jednoduché traumatizovat a tohle bylo hodně, tohle bylo opravdu hodně. Tak píšu, že si myslím, že ty poznámky si úplně nezasloužím, byla to náročná situace. Ach jo, měl jsem z toho fakt trauma, ze kterého jsem se měsíc dostával. Míša mi už udělala hodně věcí, ale tohle mi zatím ublížilo nejvíc, jak jí to bylo úplně jedno. Takhle otřesený jsem v životě pomalu nebyl v kombinaci s tou chalupou, co jsem nedával, a Míša tomu vůbec nepomáhala. Ty jo, ještě týden zpátky jsem si říkal, že možná budu potřebovat terapie kvůli tomu – já vím, že to bylo jen v ten moment než se mozek zase nějak rozjel a začal to zpracovávat.
A protože se mi to zatím nepodařilo předat už několikrát, navíc od události už uplynul měsíc, chtěl jsem osobně, né po Messengeru, ale to se taky nedaří nějak zařídit, Míša mi dělá věci, má poznámky, tak začínám být zase trochu frustrovaný a napíšu to tónem “Omlouvám se, ale uvědom si...”. Už jsem se zoufale ozval. Jakože ať si konečně uvědomí, co dělá a že udělá takovou věc a ani nehne brvou. Napsal jsem jí, jaké to pro mě bylo, a i jí tam napíšu, ať si představí, jak by mi to ublížilo ještě víc, kdybych neměl rozum a fakt po tom třeba tehdy skočil po hlavě, že budeme spolu. Ona si vůbec si neuvědomuje tyhle věci. Ona to prostě udělá, odmlčí se a je jí to úplně jedno. Omluvil jsem se, ale zároveň jsem se trochu ozval. Zprdnul jsem ji už zoufale. Hlavně jsem to potřeboval ze sebe dostat 😮💨
Nechtěl jsem si o tom původně povídat takhle. Řeknem si, zasmějem se, ale dělala mi teď věci a neviděli jsme se dlouho, mám za chvilku zase odjíždět na měsíc, má poznámky na mě, na Rybu, ten Mendy a nedochází jí, že mi taky dává dost zabrat a jak moc. Přejdu hodně, ale tohle přeci přejít nemůžu a ještě být za špatného. A vůbec – kdyby se Míše nedařilo mi něco předat měsíc, teď bych tahal za nitky, abychom se nepotkali, měla by za chvilku odjíždět pryč a ještě k tomu bych měl na ní kecy, tak by mi to taky už nasraně napsala po Messengeru. Jasně že. Měsíc se mi to nedaří předat, ale hlavně já potřebuju už klid, nervy úplně vydrancované a ona mi pořád dělá věci 😭
Ach jo, proč se k sobě nemůžeme chovat normálně, nezlobit se na sebe za věci. Já se na ní za věci nikdy nezlobím. Kdybych se měl na Míšu pořád za všechno zlobit, tak tu dávno nejsme. Koukněte na Rybu, ta se už dlouho snaží někam odplavat. Kdo ji znáte, tak asi víte.
Ale je 20. leden a ulevilo se mi tím, že jsem konečně předal zprávu. Jak Míša od lidí věci nebere a nikdo mimo Míši nikdy není v právu, tak o to se člověk dopředu víc bojí cokoliv říct a pak to nabublá, tak jsem se zoufale už ozval a zprdnul ji.
Tak teď, milý čtenáři, bys čekal, že Míša bude pokračovat v konverzaci a řekne něco jako “Promiň, Myšáku, vím, že to pro tebe taky bylo těžké” nebo jako já napíše “Omlouvám se, ale …” a trochu zase zprdne mě. Ne, to není to, co se stalo.
Míša si to přečte a píše “Přečetla jsem si to a upřímně, nemám slov”. Tak jí uklidňuji a zmíním, že jsme možná jen trochu rozsychronizovaní a že nevím, co vymýšlí. Míša ani náznak empatie a odpoví, že absolutně nic nevymýšlí, že nechce reagovat v afektu, to je celý. Tak já ji dál uklidňuji, protože nemá důvod být nějak z toho rozhozená. Předal jsem jen zprávu, že to a to bylo pro mě těžký proto a proto, v reakci na poznámku, co měla a další věci. Byl jsem v právu. Jen jsem se trochu ozval, což jí také říkám. Kdyby se Míše nedařilo mi něco předat měsíc, teď bych tahal za nitky, abychom se nepotkali, měl keci a poznámky, měla z chvíli zase odjíždět, tak by mi to taky napsala už nasraně po Messengeru. Jasně že, né asi. Ach jo, mě štvou ty jedny providla pro sebe, druhé pro jiné 😭
Překvapila mě ale ta reakce. Né že bych nevěděl, že Míša bude trochu vyvádět, když jsem se zoufale ozval tím “Omlouvám se, ale ať si uvědomí” tónem. Míša se nasírá na lidi desetkrát denně. Počítal jsem s tím, že chvilku něco bude, ale jak zase úplně žádná empatie, ani náznak ničeho, to mě trochu překvapilo 🥺
Míša pak po nějaké prodlevě pokračuje “Chceš, abych já se cítila špatně za to, že jsem vlastně byla upřímná a házíš na mě zodpovědnost za to, jak se cítíš a pak mi vše vyčteš”.
Eh, co to je za blbost? To vůbec není to, co jsem napsal, ani zdánlivě! To je hodně velký stretch si to takhle vyložit. To je jak nesnese, aby bylo něco na ní, ach jo. Hmm, neumědomuju si věci, říkejte mi všechno. Však jsem řekl jen, že jsem se cítil nějak, ať si uvědomí, že to bylo na mě hodně, čím jsem si prošel, a že si úplně nezasloužím ty poznámky. Taky jsem se tam asi pětkrát omluvil. Ty jo, to zase pochopila hodně zvláštně. Tolik k tomu “neuvědomuju si věci, říkejte mi všechno”. Jak zase žádná empatie, sebereflexe, nic 😔
Ale ne, tak jako musíme si říkat tyhle věci. Musíme si říkat, co se stalo, jak se kdo cítil, však ona mi taky musí povědět. Já si nasypu popel na hlavu. Však obou se nám tu a tam nepovedou věci a to jí i napíšu. Píšu taky, že jí nikdo nic nevyčítá, že to je v pohodě, prostě věci se stanou a že ví, že jsem ten poslední, co se bude kvůli něčemu zlobit. Nikdo se na ní za nic nezlobí. Byl jsem tu úplně skvělej. “Proč bych ti měl něco vyčítat? Prostě stalo se, blbá série událostí”, písnu ještě. Jen si to přiznat a jdeme dál. Já jsem extrémně nekonfliktní – jsme tým, dáme hlavy dohromady, pomáháme si a to jí i napíšu.
Míša ale dál vyvádí a znovu, že jí chci vyčítat věci, že chci, aby se cítila špatně, že se tou zprávou snažím něčeho docílit, apod. Znovu ani náznak nějaké empatie. Koukám na to jako puk a říkám jí, že jsme úplně rozsychronizovaný a že ze mě dělá žárlivýho debila, když to vidím 😔
Nějaký čtvrtý den, kdy se neuklidňuje a pokračuje ve stejném duchu, na ní koukám s překvapeným výrazem, úplným klidem a říkám “A nepomůže, když si měsíc nenapíšeme?”, aby se uklidnila. Míša na to nic neřekne.
Ty jo, to je nadělení. Jak ona si vykládá věci pořád, vždyť vůbec nemá důvod. Napíšu jí znova, že jsme rozsynchronizovaní. "Děláš ze mě nějakýho zoufalce a to není dobře. Nikdo po tobě nic nechce.”, doplním, protože se mi to snaží natlačit. “Věci se dějou, život, vyříkáme si, normálka. Někdy se mě něco nepovede nejlíp, někdy zase tobě, ale jinak si pomáháme, nekoukáme na sebe divně. Neber ode mě věci jako vyčítání. To je to poslední, co bych chtěl, fakt nejsem takovej.”
Já jí vůbec nic nevyčítám, jsem tu úplně skvělý. Natož abych chtěl, aby se cítila špatně. Co to je za kravinu? Říkám si tady, že Míša přemýšlí jako by jí bylo 15 a úplnýho debila ze mě teď dělá, což jí zase řeknu. Tomu opravdu jako věří, že chci, aby se cítila špatně? Takhle to vypadá, když se za něco člověk ozve 😔
Nějaký další, třeba pátý-šestý, den se to nelepší a Míša z čista jasna pošle zprávu, na kterou koukám jak puk:
“Bylo by to hrozný, kdybych dopustila, aby jsi měl jen 70%. Došlo mi, že tohle přece není ok, pro mě ne. Protože už jen to, že by ti stačilo 70%, tak se na tom podílet nechci, potřebuješ někoho, kdo ti dokáže dát 100%. Já chápu, že si přijdeš ukřivděnej, že jsem vlastně básnila o slepicích atd, ale dřív nebo později by mi to třeba nestačilo a přece ti nebudu slibovat, že někdy dokážu dát 100%”.
Mám víc než jeden otazník v očích momentálně. Notnou chvíli jsem na to koukal a nechápal, odkaď se tohle vzalo. Vůbec mi to nedávalo v tu chvíli smysl. Řekl jsem jí jen o té Kristýně, co se mi nepodařilo zatím předat, trochu jsem jí zprdnul. Odkaď tohle přistálo? 😳
“Eh, kde se tohle vzalo?” začínám svou odpověď a úplně je na mě vidět to překvapení. Tak píšu, že tohle přeci není už téma X týdnů, dávno vyřešená věc. Co blbne? A určitě nejsem ukřivděný. Proč bych měl být ukřivděný? Vůbec kdyby s tím po té Kristýně nepřišla, tak by se nic nestalo. Tohle si prostě Míša tady vymyslela. Debila ze mě dělá, však jí to ale povídám 😔
Ach jo, a jak přišla na těch 100%? Na to taky koukám jak puk 😔 Tak dále píšu, že my přeci nemůžeme být spolu jako 100% spolu, oba to víme, vždycky jsme věděli. Vždyť jsme se o tom ještě bavili těsně než jsem odjížděl na chalupu. Nedává to smysl a nikdy to ani téma před tím měsícem nebylo. Ach jo, já vím ale, jak to vzniklo. To protože jsem tomu našemu, co máme, chtěl říkat “vztah” 🤦♀️
Ach jo, to je trubka, ale chápu, to je na mě. Ale o tom jsme se přesně bavili tehdy na začátku, když říkala, že Páťa je pro nás dobře, že holku i pro náš vztah potřebujeme a všechny ty věci okolo, že máme těch našich 70% a to je to, co máme. Že bude mít s Páťou normální 100% vztah a my to naše většinou nefyzický 70%, těch pár našich věcí a prostě uvidí se. Tak to máme. To je náš limit přece, vždyť to ví a byl jsem jen zoufalý to nějak vyřešit, aby mi neubližovala. Bavili jsme se o tom ještě o těch Vánocích, když jsme to vymýšleli. Ach jo, vždycky jsme to tak měli a vždycky to bylo v pohodě a najednou bych s tím neměl být v pohodě. Já mám taky svoje limity a rozum 😔
Ach jo, navíc ten týden po Kristýně jsem měl větší rozum než Míša. My nemáme a nikdy jsme neměli žádnou velkou perspektivu, nedává to smysl, ani to nikdy nemělo pořádně fyzickou stránku, vždycky jsme to oba věděli. Sice se máme hodně rádi, jsme na sebe ňuňu ťuťu občas, ale pořád máme/musíme mít rozum. Jasně, máme ho někdy víc a někdy míň. V tomhle jsme si hrozně podobný a my jsme vždycky byli seberegulační. Tak jí to i hrozně pěkně teď napíšu, že to není mnoho věcí, co ten náš vztah nevztah blízký kamarádství obnáší. Nakonec napíšu ještě, že na to jsou samozřejmě potřeba dva, aby věděla, že to chápu, když ona, že jsem to tlačil 😔
Ale má pravdu. Chápu úplně, jak se to stalo. To jak o Vánocích jsem byl jednu chvíli alá “a nemohli bychom tomu říkat vztah? Vztah? Ne? 😇” a pak to “A přítel? 😅”, a myslím, že ještě jednou jsem to tak pojmenoval. Taky se za to mimojiné v téhle debatě třeba pětadvacetkrát omlouvám. Taky to ale bylo těsně poté, co mi říkala a přemlouvala mě, že díky Pátě bude Míša lepší holka i pro mě, “Myšáku, máme holku, holku k sobě potřebujeme”, že to bude v pohodě, líbali jsme se u toho a tak. Já se musím přestat tak sebemrskat za to. “Myšáčku, budeme spolu”, poté všude kolem nebezpečí, Míša mi ubližovala a měla v plánu dál, a víte, jak to mám s tím anxious attachmentem, tak možná chápete. Mrzí mě to. Můj anxious attachment se toho chytal jako cesty do bezpečí, aby si mě přitáhla nebo přivázala, jakoby tím ubezpečila, když jsem viděl to minové pole všude kolem a Míša mi dělala věci. Nevěděl jsem, co dělat. Nebylo to ale v pořádku, vůbec ne. Sere mě to. Cítím se za to hrozně. Mám z toho úzkosti level tisíc celou dobu a celou dobu v téhle konverzaci se za to omlouvám. To se mi nepovedlo, ach jo. Taky se ale za to omlouvám a ještě dvacetkrát v téhle konverzaci omluvím. Ale fakt jsme spolu neměli mít nikdy 100% vztah s nějakou budoucností. Měli jsme být dobrá trojka, já tu a tam dostat taky pusu a být to sranda, tak jsme se o tom o Vánocích bavili. Měla to být taková naše hravá věc, né vážná věc 😔
Ona si to vyložila nějak trochu jinak tehdy nebo teda vážněji jako super vážně, ale já to úplně chápu. Ono to možná bylo i vidět z detailů už předtím, když jsem říkal, že jen stačí pusa na uvítanou nebo jednou za večer se člověka dotknout, aby věděl, že je všechno v pořádku, i když se s ním nebavím, nenechat křenit. Byla to nějakým způsobem extrémní situace. Tam šlo fakt o trochu jinou věc, protože byl problém. Já nic nevěděl, co jak bude, Míša věci na salámu a jak jsem na tom byl blbě a zoufalý, tak jsem to neřešil nejlíp 😔
Každopádně a i to jsme záhy dávno po Vánocích zahodili. Bylo to jen pár dní přes jeden víkend po Vánocích. Nebylo to ani týden, co jsme to zahodili. Nikdo s tím problém neměl, tak vysvětluju, jak jsem to tehdy myslel, ale co hlavně tady nechápu, jak se tohle tady teď v téhle debatě vzalo. Asi jak se mi snaží vnutit, že jsem ukřivděný a mám s tím problém, tak tím mi asi chce jakoby vysvětlit, proč to nejde? Já samozřejmě chápu, proč nemůžeme být spolu, ach jo. V kontextu téhle diskuze je to ale zpráva mimo mísu, protože to je X týdnů vyřešený problém 🤦♀️
“Uff díky bohu. Už jsem klidnější, musíme si popovídat osobně prostě, ten čas byl teď důležitý pro oba dva.”, odpoví a já reaguju “Všechno ti povyprávím, jen jsem překvapený trochu, co řešíš no 😯😅”. Sláva, chápe to. Konečně. “Teda, to zase bylo úsilí”, uleví se mi a spadne znovu kámen ze srdce 😅
Má radost ale byla předčasná, protože Míša hned odepíše “Řeším to, že jsi mi ukřivděně vyčítal a podsouval, že jsem něco posrala. Protože kdyby jsi to nechtěl řešit a byl v pohodě, tak přece mi nebudeš nic vyčítat a nebudeš ukřivděnej vůbec” 🤦♀️
Vždyť jsem jí to už vysvětlil a řekl několikrát, že jí nic nevyčítám. Proč to dělá? Proč se mi snaží pořád natlačit, že jsem ukřivděný? Takhle to vypadá, když se člověk jednou za něco ozve. Jojo, neuvědomuju si věci, říkejte mi všechno – ne ne, všichni držte hubu a krok 😔
Už uplynulo pět týdnů od události a já nemám jediný náznak, že by chápala, co se stalo nebo uvědomovala si to. Když někomu uděláš něco, kvůli čemu jsi byla sama v píči, že ti někdo udělal, a ještě to uděláš tomu člověku, co tě utěšoval, tak ten člověk si zaslouží pak alespoň jedno ušmudlaný “promiň”. Jen vědět, že to nemáš na salámu, když ti říká, že mu to hodně ublížilo a vykolejilo ho to na dlouhou dobu. Né to mít na salámu, když tě zprdne za to, že máš věci na salámu. Já jsem fakt nenáročný, netrestám lidi, nic. Já jsem se omluvil třeba pětkrát v té svojí zprávě a to je ono. Ne, ona si bude vymýšlet věci a dělat ze mě debila. Hlavně ona by tak vyváděla, kdyby tohle udělal někdo jí. Jak jí to bylo tehdy úplně jedno. Vůbec, nedochází 😔
A tak jdou věci dál. Ach jo, řekl jsem jen “uvědom si, že stalo se tohle”, vysvětlil jsem, co se stalo, a že si úplně nezasloužím ty poznámky, protože si neuvědomuje, čím jsem si teď prošel, že to pro mě bylo mnohem náročnější než pro ní, a už jednou nebo dvakrát se mi to nepodařilo předat. To má hodně daleko k vyčítání a ještě dál k tomu, že jsem ukřivděný. To je jenom v její hlavě – hledala tam, co tam chtěla najít, a vůbec protože jako vždy nesnene, aby bylo něco na ní.
Už týden mávám rukama nad hlavou “haló, vymýšlíš si věci, co děláš?”, i když že si “vymýšlí věci” tomu začnu takhle napřímo říkat až záhy. Míša vyvádí, říkám jí pořád dokola, že řeší fiktivní problém, že ze mě dělá žárlivýho debila, že jí opravdu nic nevyčítám, že to není fér, co o mě říká, a znovu že jsme úplně rozsynchronizovaný. Píšu i, že máme být i s Páťou někde na svařáku teď namísto tohohle, vždyť je leden, ale ona v tom dál pokračuje dál. I jsem jednou napsal, že ona má tendenci se povyšovat, já zase ponižovat a že do nějaké míry je to v pohodě, ale že tady tohle je už trochu moc takhle neposlouchat a chovat se přezíravě. Dělejte si čárky, kolika různými způsoby se snažím a budu se dál snažit to předat. Vemte si radši větší papír na to 😅
Teď jsem ve sprše, je další den a až teď mi pomaličku dochází, co dělá a že její přístup není, že dáme hlavy dohromady, popovídáme si o tom, pomáháme si a podobně. Když to přeženu všechno na salámu, vztekat se, kopat kolem sebe, ubližovat, vymýšlet si, obviňovat a nezájem o nic. Co třeba naslouchat trochu? Jsem trochu zklamaný a mrzí mě to 😔
Byl jsem tady celý týden skvělý. Neuvěřitelně skvělý. Úplně mega klidný, trpělivý, pomáhací, teď i pak dále jdu pořád naproti, ale tady se také poprvé trochu naštvu, když si začnu uvědomovat pořádně, co vlastně dělá, jak na salámu zase věci má a jak se ke mě chová tenhle týden, a i vůbec po tom všem předtím, a řeknu jí po týdnu, co si na mě takhle vymýšlí věci, vyvádí, dělá ze mě žárlivýho debila, chová se ke mě přezíravě jak k dítěti a nepřestává, ať teda napíše až to přestane dělat. Jasně, stane se nedorozumění, někdo si něco špatně vyloží, normální věc. Tak ten druhej řekne, jak to myslel, a ten první pak odpoví “Aha, tak to jsem si vyložila špatně, promiň”, ne? Debila ze mě dělá místo toho, pardon. “Promiň Myšáku, já vím, že to se trochu nepovedlo 😅” by úplně postačilo a můžeme být všichni někde na svařáku místo toho tady teďka. Ne, ona si bude vymýšlet, že chci, aby se cítila špatně, že jsem ukřivděný a že na ní házím zodpovědnost za to, jak se cítím. Ach jo, úplnýho debila ze mě dělá 😔
Tady jsem si trochu naběhnul tím, když jsem jí řekl, ať napíše až to přestane dělat. Protože kdybych jí teď napsal a nepočkal až napíše ona, tak chápete, že bych byl za úplnýho debila už tuplem. Tohle jsem nedomyslel. Trochu to vyprávění zkracuju, ale byl tam týden, kdy jsme si nepsali, a každý den jsem toho víc a víc litoval. Nebylo mi z toho vůbec dobře, pořád jsem na to myslel, ale prostě jsem musel počkat. Bych byl za takovýho debila, kdybych teď napsal, a tím pádem by jí to ještě víc utvrzovalo v tom jejím narativu. Ušil jsem si na sebe trochu past tady. No jo, co se dá dělat, tak jsem jen nervózně čekal až zase pípne Messenger 😔
Zkracuju, ale Míša se odmlčí a pak se po nějaké době ozve: “Myslím, že jsem byla k tobě dost upřímná a tys to prostě neunesl. Od tebe jsem nečekala, že bys mi nepřál, abych byla šťastná a je úplně jedno s kýmkoliv. Nepatřím nikomu, nejsem ani tvoje, ani Páťi.”
“Do píči, o čem to mluví? Kam na to chodí?”, chytám se zoufale za hlavu a třeštím oči, když to čtu 😳 To vůbec nedává smysl ta zpráva, co to je za píčovinu? Na co si ten čas brala? Na to vymyslet si na mě věci do zásoby, zdá se, ach jo. Já jsem si za tím počítačem fakt trhal vlasy a chytal se za hlavu. Já nevím, kde to bere. Kam na to chodí pořád? Miška sedí doma a najednou z ničeho nic si prostě vygeneruje tohle 😳 😳 😳
Ještě za to přidá něco ve smyslu “Tak to nevím, jestli s tebou po tomhle dokážu někdy brzo normálně mluvit” a já dál třeštím oči. To bych měl snad říkat já”, říkám si. Vždyť to je úplně mimo mísu. O čem to mluvíš?! 😳
Člověk se po právu za něco ozve a v jakém světě je na to odpověď “Od tebe jsem nečekala, že bys mi nepřál, abych byla šťastná”? A vůbec, ona si na mě vymýšlí, že jsem ukřivděný, že chci, aby se cítila špatně, že jí něco nepřeju, vzteká se, kope kolem sebe, všechno má salámu, protože jsem si dovolil něco říct a já jsem něco nezvládl? “Nikdo ti nic nedělá, to děláš celé ty”, píšu i ve zprávě na to. To je úplně zbytečná situace 😳
Snažím se pořád Míšu vrátit zpátky do reality, ale to je jeden o voze, druhej o koze. Začínám být znovu zoufalý. Já to všechno dost špatně prožívám, ale jsem zvyklý snášet. Říkám si ale, že je už v tom tak hluboko jako Putin v té válce, že se jí z toho bude blbě couvat.
“Tohle všechno je vygenerovaný, tlačíš na mě nějakou fiktivní realitu, kde mám něco proti Pátě, nebo kde bych chtěl abyste spolu nebyli nebo nebyly šťastný, nebo my měli být spolu, wtf, odkaď se to všechno bere, vymýšlíš si na mě věci”, píšu a mávám rukama nad hlavou zoufale. “Sere mě, že si na mě vymýšlí věci, a dvojnásobně mě sere, že si na mě vymýšlí zrovna tohle”, říkám si 😔
Pořád se mi snaží vnutit, že jsem ukřivděný a mám s tím problém. Prý že já jsem něco neunesl – jsem unesl všechno ještě docela dobře vzhledem k situaci a ještě jsem pomohl situaci před měsícem vyřešit. Vždyť by měla být ráda. Co blbne? Já jsem jí řekl o té Kristýně a jaké to pro mě bylo, ať si to uvědomí. Neuvědomuju si věci, říkejte mi všechno. No, Míša zase přehnaný výbuch a ani špetka empatie. Takhle to vypadá, když se člověk jednou za něco ozve 😔
Představte si, že by Míša potkala Kristýnu. Kristýna byla v píči, že ji nějaká holka vábila a pak couvla, Míša by jí utěšovala. Kristýna pak další celý týden na Míšu, že budou spolu a tak. Kristýna by pak o víkendu napsala, že má doma holku, odmlčela se a bylo jí to úplně jedno. Jak by Míša reagovala? Asi by to Míše ublížilo a valila oči “Ona udělala co? 😳 Po tom, co mi říká celý týden, že budeme spolu? 😳 Po tom, co jí zrovna někdo vábil a couvnul a ona z toho byla v píči? 😳 ”. Měla by úplně stejnou reakci jako já, jasně že. Ach jo, proč Míša rozumí všemu jen jedním směrem 🤦♀️
Pak už to byl jen týden a půl. Moje reakce z té doby jsou k nezaplacení a to je jenom výběr nejlepšího:
Dávám sem smajlíky, abyste viděli, jak jsem se tvářil, ale dál se mi to snaží natlačit a ani náznak. Když už jí píšu “wtf” a posílám “🤦♀️” smajlíky, to jsem nikdy nedělal. Míša mě nikdy nic takového neviděla psát, tak to už je přeci znamení. Můžu se už tři týdny víc stavět na hlavu? Ach jo, že toho nenechá. Nikdo ji přeci z ničeho neobviňuje, nikdo se na ní za nic nezlobí, nikdo není ukřivděný. Nic se neděje, to je všechno v její hlavě. Všechno jí to ale pořád říkám dokola a říkám jí i, že mě terorizuje už týdny, že nemůžu spát, atd. Je mi strašně 😭🤕
“Jestli jsem něco udělala, tak to bylo nevědomky” vypadne z ní pak později po skoro měsíci kopání kolem sebe než si mě zablokuje a já to nejdřív skoro úplně přehlédl. Jasně, že to bylo nevědomky a né schválně. Však to byla jen blbá série událostí, ale to jsem taky říkal, proč je kolem toho takový haló??? 😳
To je jak Míša nesnese, aby “bylo něco na ní”. Řekl jsem, ať si uvědomí, že to s tou Kristýnou na mě bylo hodně, a Míše to sepne, ale tady to byla úplně přestřelená reakce. U Míši nikdo není v právu se cítit nějak a když někdo jen naznačí, že “Míša něco”, tak vždycky se stane tohle. Na co to nejjednodušeji hodit – na žárlivýho Myšáka, co je ukřivděný samozřejmě, protože to je nejsnažší a nejlíp po ruce 😔
“Upřímně věří, že by měli mít možnost dělat si, co chtějí, kdykoliv chtějí, nikdy nebýt souzeni za své chování, když překročí hranice nebo ublíží někomu, a nenést za to následky. To je to, čemu věří.”
“Vyvolal jsi ve mě nejaký pocity viny za to, jak ty se cítíš. Držela jsem se po tom, co jsi mi napsal, abych tě neposlala s tím manipulováním a sobectvím do prdele, ublíženej, ukřivděnej”.
What? To neodpovídá ničemu, co tu píšu. “Kdyby tady teď byla, tak by tu našla úplně jinýho Myšáka, než si vysnívá”, říkám si 🤦♀️
Ach jo, dělá ze mě úplnýho debila a já jí to pořád říkám. Dělá jako bych měl IQ 80. Já na to koukám, jak je mimo mísu a jak přestřelila, a tím pádem si přijdu jako bych měl IQ spíš 180. Teď zpětně nevím, ale i takovouhle “blbost” jsem jí možná napsal. Já jsem se opravdu snažil předat zprávu tisíci různými způsoby, když už jsem nevěděl jak. Dělejte si ty čárky.
Jak ona si pořád vykládá věci. Já na to koukám a nevím už, co s tím. Pořád se mi snaží natlačit i po měsíci vyměňování si tady zpráv, že řešíme nějaký vztahový problém. To dělá celé ona a ona to nevidí. Já se to opravdu snažil předat už padesáti různými způsoby. Naopak já jsem úplně skvělý v rámci možností, nápomocný, dávající hlavy dohromady, jdu pořád naproti, zatímco Míša... Ona musí vědět, že se teď chová hrozně. Jen jí to zase nedochází nebo je jí to zase jedno. Jsem zoufalý, nervy zase v kýblu a nevím už, co říct, zatímco Míša... Ach jo, proč v tom pokračuje? Musím jí vrátit zpátky do reality, ale já se snažím. Fakt dělám, co můžu. Jaktože to nefunguje? 😳
Mendyho jsem s tím vůbec nechtěl otravovat, protože má svých problémů dost. Řekl jsem mu jen dvě věci jen tak mezi řečí:
“Já tenhle generátor alternativní reality znám, viděl jsem ho použitý proti lidem už tisíckrát, vím proti čemu jdu”, smířlivě a povzdechnul jsem si. Vždycky jsem Míše s tímhle pomáhal, když si vyložila nebo vzala nějakou blbost do hlavy, ale teď se to otočilo proti mě. Ach jo, a já vím nejlépe, jak to funguje a jak těžké je jí z hlavy něco dostat.
Druhá věc, co jsem Mendymu zmínil, bylo, že chci napsat Pátě o pomoc. Já intuitivně vždycky vím, co další správný krok, jak vyřešit situaci nebo problém (programátor). Tohle je přesně ta situace, kdy je potřeba třetí, aby pomohl, a tady se stala největší chyba: Já jsem hrozně ovlivnitelný a se tak snadno vždycky nechám ukecat. Přitom lidi nevědí, jak na to. Já s tím mám nejvíc zkušeností a nemám poslouchat lidi. Když Míšu necháte, nikdy jí to samo nedojde. Bude se jen dál v tom utvrzovat, pokud na tom někdo nepracuje, a někdy je opravdu potřeba třetí. Ach jo, proč já lidi poslouchám, vždyť tohle všechno vím 😔
Zkusil jsem všechno, všechno jsem řekl osmdesátkrát čtyřiceti různými způsoby. Dal jsem jí čas, několikrát. I se přehnaně omlouvám, aby se uklidnila, protože takovej prostě jsem. Dochází mi pak ale pomalu, když vidím, kolik si toho na mě vymýšlí, že se omlouvám za bůhvíco. Jednou jsem jí pak řekl i něco ve smyslu, že se omlouvám, protože si omluvy zaslouží (a omlouval bych se víc i dále), ale nemůžu být přece jediný, kdo se omlouvá. I jsem se pak omluvil po třech týdnech za to, že jsem tu první zprávu napsal tím frustrovaným zoufalým tónem. Nemusel jsem se za to omlouvat, ale i tak jsem se omluvil, ikdyž jsem samozřejmě byl v právu. Mě to mrzí, že to způsobilo tohle, ale jakoby.. Né, to je Míša problém. Ale taky nic, taky nepomohlo, všechno na salámu. Vždycky ignorovala všechno a pokračovala v tom dál. Ani náznak za celý ten měsíc nějaké snahy nebo že by s tím chtěla přestat, ach jo. Druhý den napíše a pokračuje v tom znovu 😔
Už to, že se člověk jakoby trochu “poníží” obrazně tím, že se omluví za něco, a ten druhý to úplně ignoruje a nechá ho to dělat znovu a znovu. Už to je přece fuj. No nevím už, co udělat. Já se fakt snažím. Trvá to už měsíc, co tu mávám rukama nad hlavou “haló, vymýšlíš si věci 😳”. “To už snad musí lhát schválně”, říkám si a i jí to v jednu chvíli napíšu. Nemůžu spát, narušuje mi to fungování, jsem z toho úplně zničenej, terorizuje mě a úplně zbytečně. Takhle si na někoho vymýšlet věci. Já jsem to dal mnohem líp než si Míša uvědomuje. Tohle vůbec není fér a to si vůbec nezasloužím.
“Chtěla bych vědět teda přesně, co jsem si na tebe navymýšlela a v čem jsem se zachovala vůči tobě nefér?”, zeptá se po třech týdnech, kdy já už jsem hodně zoufalý, a říkám si, že to není možné snad. Však už to píšu tři týdny. Halóóó. Vždyť už to tu řešíme tři týdny 😳
Tak odepíšu znovu “že mám něco proti Pátě, že chci, aby byla pryč, že ti něco nepřeju. To jsou hnusy, co se mi snažíš natlačit. Že ti něco vyčítám, že chci, aby ses za něco cítila špatně, že na tebe koukám jako na nějakou věc, že se chovám jako děcko, že se tě snažím srážet ještě víc, že hraju nějaké hry, že jsem ukřivděnej, atd. To je jak mluvit do dubu, vymýšlíš si na mě věci. Ruku na srdce, děláš ze mě žárlivýho debila, týdny ti říkám, že ze mě děláš žárlivýho debila a že to není fér. Pořád mi tlačíš, že ti něco vyčítám, že ti něco nepřeju, že tohle tamto. To je vymýšlení si věcí na mě a dělání ze mě debila. Nezasloužím si to, není to fér.”, mávám rukama nad hlavou zoufale 😭
Míša na to odepíše: “Nikdo z tebe nedělal debila, už na tohle nemám, prostě ne. Nemusíš mě mít v životě už, můžeš se obklopovat jinejma lidma, když teda z tebe dělám debila. Takhle to bude pro oba lepší.”.
Vidíte, jak tahle konverzace nedává žádný smysl? Doteď nechápu, jak tyhle dvě zprávy mohou pod sebou koexistovat na tom Messengeru 🤦♀️
To je, když člověk vidí jen to, co chce vidět, nemá nikdy zájem, nesnaží se nic vyřešit. Haló, já už nevím, co mám dělat. Takhle nějak vypadá celá ta konverzace. Ví, že to není pravda. Ví, že to říká jen proto, aby byla hnusná. Míša taková je a ona to o sobě ví, i když to nepřizná, že je v podobných situacích kolikrát zlá a nesnaží se jen proto, aby byla zlá a úmyslně ubližovala. Ona tohle dělá, má to různé formy podle situace, silent treatment a tak 😔
Míša navíc přejde k dalším hnusům, “Znáš mě jako v prdeli holku, ale to ti vyhovovalo”, napíše a mě se to dotkne. “Moc dobře víš, že jsem udělal všechno proto, aby ses postavila na nohy a dostala se z toho. Nikdo neudělal víc a kdybych věděl, co udělat víc, tak jsem to udělal, stejně jako bys udělala ty pro mě. Ještě to používej proti mě. Víš všechno, napsal jsem ti, co ze mě děláš, že to není fér a proč už dávno zpátky. Tady je problém na přijímači celou dobu.”, píšu. Pane jo, kam se situaci snaží dotlačit? Nehledě na to, že to jsou strašné prasárny, co strašně ubližují. Míša mě terorizuje a už to trvá týdny 🤕
Nu, takže po skoro měsíci od té mojí zprávy s tou Kristýnou jdeme do finále. Vyměnili jsme si tady v podstatě vždycky jen jednu zprávu denně, protože jsem byl protektivní na svůj čas. Kdybych si ráno přečetl její zprávu, tak bych byl zbytek dne úplně v háji, rozsekanej a nedokázal řešit v hlavě nic jiné. Tak jsem se podíval na Messenger vždycky až večer, odepsal a zase ho zavřel do dalšího večera, všude vyplé notifikace. Byl jsem na tom už beztak zle a děsil jsem se na pozadí celý den, co na Messengeru večer najdu. Když to přeženu – večer odepsat, neurol, zaspat to a druhý den nanovo. Napsal jsem jí v jednu chvíli, že jsem zatlačený v koutě. Nemám možnosti než jen hlasitěji a zoufaleji mávat rukama nad hlavou “haló, to je všechno vymyšlený, děláš ze mě debila”. No takhle ze mě debila ještě nikdo neudělal. Já nevím, co bych měl dělat 😳 😔
Tohle je už poslední den a poslední zprávy, co si vyměníme. V reakci na nějaký podobný hnus jako předtím mi v zoufalství ujede “Děláš mě desetkrát tolik, co já tobě. Sebestředná, arogantní, tři tečky”. Jak jí je všechno jedno 😭. Ale vážně, to není možné. Vždyť je to tak strašně sebestředné všechno. Dělá jakoby se kolem ní měl pořád točit svět 😭
Celé to je v její hlavě. Už to tady řešíme měsíc. Míša mi dělá něco strašného. Fiktivní problém, že jsem ukřivděný a co si. Kdo si tohle na někoho vymýšlí, a že jí to s Páťou nepřeju, kde se to bere? Debila ze mě dělá. Kdyby mě viděla za tím počítačem. Hlavně jí to pořád ale říkám, ale pořád nic, ale ani náznak snahy. Kdyby někdo komunikoval nebo choval se k ní takhle, vymýšlel si na ní takhle věci, terorizoval ji, tak by se složila. To by vůbec nedávala tak dobře a trpělivě jako to dávám teď já (to jsem jí taky napsal někde, napiš si čárku). Já nevím, co už mám dělat. Prostě čekám až přestane a docvakne jí to, nic víc dělat nemůžu. Zkouším to různými způsoby, ale ani po měsíci nic. Odmlčí se třeba na pár dní, pak napíše a pokračuje v tom dál. To týdny dělá ona, já na tomhle nemám zásluhu. Přísahám, že tady na tomhle měsíci nemám zásluhu. Předtím jo, ale teď ne. Ona nevidí, co se děje, i když jí to pořád říkám. Já na to koukám, jak ze mě dělá úplnýho debila, a nevím už, co s tím 😭
Nakonec Míša pošle odstavec plný strašných věcí, kde toho hodně nedává ani smysl. Ryba z toho tahala pikošky, když to pak četla. Ono kdybych měl vzít zvýrazňovač a vybarvit věci, co v jejích zprávách nedávají smysl, celá konverzace bude svítit tak, že mi monitor vypálí oči. Sotva jsem měl žaludek přečíst prvních pár řádků. Nikdy jsem tu zprávu nepřečetl celou najednou, nedokážu to. Však vidíte moje reakce celou dobu. Pořád se snažím vyřešit situaci, uklidnit ji a vrátit ji zpátky do reality.
Nereagoval jsem na ty konkrétní věci, co v tom psala, protože to nemělo smysl a bylo jich příliš. Tam byly otřesné věci poschovávané. Odepsal jsem jen naštvaně/zoufale něco málo. “Vymýšlíš si na mě věci celou dobu, od začátku ti říkám, že ze mě děláš žárlivýho debila a stavím se na hlavu, proč to kurva děláš. Nic jsem ti tady neudělal, ty celou dobu něco děláš mě, už měsíc, haló. Já mám fakt nebeskou trpělivost. Se ukázalo, jak hnusnej a sebestřednej člověk jsi, co jinýho si z toho mám vzít? Si dál generuj tu svoji fiktivní realitu. Když za mnou někdo přijde, že jsem mu něco udělal, co udělám? Co 100 lidí ze 100 udělá? Budou kopat kolem sebe, vymýšlet si věci, hnusy, a snažit se to měsíc za každou cenu dostat ze sebe? Když ty za mnou přijdeš, že jsem něco udělal a neuvědomuju si, myslíš, že budu nasranej a říkat ti, že mi chceš vyčítat věci? Jsi jediná v týhle republice, kdo tohle dělá.”, už absolutně zoufale. Co je na téhle zprávě nebo všech těch mých předchozích nesrozumitelné? 😭
Já vím, ale dělá mi to už skoro měsíc. Ty to tu celé přečteš za třeba 40 minut, milý čtenáři, ale já to měsíc žil. Jsou to dva měsíce ode dne, co Míša vytáhla Páťu. Uvědomujete si, jak je měsíc nebo dva dlouhá doba a v jakém stavu teď už tím pádem jsem? Já jsem úplně na dně. Míša hnusná, zlá 🥺 Navíc ta její zpráva se fakt nedala číst, jaké věci tam byly, a vůbec vidíte, co píšu celou dobu. Zoufale jsem za to přidal ještě “Já tě mám chuť už poslat do píči 😳” jako signál, že já už fakt nevím, co můžu říct nebo udělat. Všechno jsem zkusil a už měsíc to trvá. Já už nemůžu, už nemám sílu, jsem zoufalej. Kdyby tohle dělal někdo jí, každý den a takhle dlouho, tak by taky byla úplně v háji jako jsem teď v háji já. Třeba tohle zabere. Prober se už, holka. Já už nemám, jak jinak to říct 😭
Někde v tom jejím odstavci bylo úplně nesmyslné “Tohle si kamarádi nedělaj” 😳🤦♀️ Tak za svoji odpověď ještě doplním “PS: No, tohle si kamarádi nedělaj, a právě proto, že jsem dobrej kamarád, tak s tím mám tu trpělivost, ty blbko blbá, kdykoli jinej by tě už dávno poslal do háje” 😭
Už je to měsíc, jaktože tomu pořád nerozumí? Co si pořád myslí, že se tady děje? 😭
Ano, přidávat “Ty jsi fakt kráva, to není možný 🤦♀️” jsem už nemusel. Ach jo, Míša byla vždycky pomstychtivá a trestala lidi za (byť i mnohdy domnělé) prohřešky. Tohle je taky nějaká forma toho.
“Vlastně neví, co je skutečnost a co už pouze iluze a výplod jejich fantazie a nesmyslných představ. Možná není chyba jen v těch ostatních, ale u nich samotných, v jejich neoprávněných až zlých reakcích.”
Nervy, no, nedávám to už. Vidíte moje čiré zoufalství, načež Míša na to napíše jen poslední krátkou zprávu. “Máš radost? Zkurvil jsi, co se dalo!”, píše.
Já? To je úplná demagogie 😳 To není možné, to přece nemůže myslet vážně 🤦♀️ Nemám radost samozřejmě, jsem z toho úplně v píči a celou dobu se tě snažím zastavit, vždyť to vidíš. Jsem celou dobu skvělý (jasně, v rámci možností, taky mi tu a tam ujíždějí nervy, ale to by každému v takhle zoufalé situaci, když mu někdo dělá tohle), snažím se, pořád podávám nápomocnou ruku, celou dobu tady máchám rukama nad hlavou, můžeš po každé zprávě přestat. To celé děláš ty, ale já ti to pořád říkám dokola. Mávám tu celou dobu rukama nad hlavou “haló”, už měsíc a ani náznak. Měsíc mě terorizuje a ještě všude chodí a říká, že to dělám já? To není možné, to se neděje. Pořád se snažím situaci vyřešit a zoufale nevím už, co napsat. Míša měsíc vyvádí, vymýšlí si věci, kope kolem sebe, všechno ničí, ani špetka snahy a já jsem všechno zkurvil? To je taková demagogie 😳
Míša pokračuje: “V životě tě nechci vidět ty neupřímný manipulativní sobče. Já se za svý chyby nestydím, ty je házíš na druhý” a zablokuje si mě. Míša tohle dělá, Ryba byla zablokovaná třeba už padesátkrát.
Ty jo, já nechápu, jak může vzniknout takové nedorozumění. To si vyrobila v hlavě, to není realita, haló 🤦♀️
Jinak “Já se za svý chyby nestydím, ty je házíš na druhý” z Míšiny pusy… to nemůže myslet vážně. Já jsem se za něco po právu ozval, ona kope kolem sebe, dělá že se to nestalo a ještě řekne “Já se za svý chyby nestydím”. To není možné, to je nějaký sen tohle 😵 🤦♀️
Vsuvka, někde v téhle konverzaci mi Míša řekla na něco “Tak to jsi asi paranoidní”. Já jsem myslel, že se zoufalstvím poseru 🥺 Ona si tu na mě vymýšlí takhle měsíc věci, že já jí dělám, a “já” prý jsem paranoidní. Néé, to není možné. Míšo vole, ach jo 😭
Za druhé nikdo na nikoho přece nic nehází. Jsme děti nebo co? To je projekce. I s tím, že chci, aby se cítila špatně, to je projekce. Já jsem se stokrát omluvil, až přehnaně, zatímco Míša jen po měsíci “omlouvám se, jestli jsem něco udělala, tak to bylo nevědomky” mezi hromadou hnusů. No a pokračuje v tom dál. Já do dneška nevím, jestli to chápe. Ach jo. To je úplně zbytečné, to je nejzbytečnější situace na světě 😔
Všechno je to v její hlavě. Prostě si to vymyslela a já vím, že si to vymyslela, protože si to vymyslela na mě, tak vím, co je pravda a co není. Dobře, vyložila je možná někdy lepší slovo než vymyslela (používám je zaměnitelně). Však to ale vidíte z mého vyprávění a našich zpráv a to spoustu těch hnusných věcí sem ani nekopíruji, protože už beztak je to dlouhé čtení.
To celé děláš ty a já ti to pořád zoufale říkám dokola, že to celé děláš ty. I tyhle slova jsem použil. Haló. Měsíc terorizuješ a snažíš se (úspěšně) zničit člověka, protože sis úplně nesmyslně vymyslela, že je ukřivděný, že ti něco vyčítá, že ti to s Páťou nepřeje. To si fakt nezasloužím. Celé to sem celé tlačíš ty, chováš se jako zrůda bez ani špetky snahy, zatímco já se tě zoufale a trpělivě snažím vrátit zpátky do reality a jsem z toho úplně v píči. Ležím na zemi, ona do mě kope, mlátí a ještě křičí, že to dělám já 🥺
Tohle není ani omylem moje dílo, ale ani omylem. Já na tomhle měsíci nemám zásluhu, přísahám 😳
Všechny ty konverzace tady jsou ořezané na kost, aby bylo vidět, co se děje. Zpětně když to procházím, Míša píše spoustu dalších věcí, ať už hnusných nebo i celkem hezkých a starostlivých věcí, ale je vidět, jak si pořád neuvědomuje, co se děje, i když jí to pořád dokola říkám. Pár vět pro příklad vykopírovaných z posledních zpráv, co jsme si napsali na konci toho měsíce:
Samozřejmě, že to nedává smysl. To ti nemůže ani dávat smysl, protože to taky není, co celou dobu píšu. Haló, děláš ze mě žárlivýho debila tím, že si na mě vymýšlíš, že jsem ukřivděný, že nebudou slepičky, že ti něco vyčítám, že chci aby ses cítila špatně, že ti něco nepřeju, že na tebe něco házím, a hnusná jsi na mě, když říkáš prasárny typu “Znáš mě jako v prdeli holku, ale to ti vyhovovalo” či “Nemusíš už mě v životě mít” a desítky dalších. Kolikrát jsem to ale říkal? A hustím to do tebe, protože to pořád děláš a říkáš, už měsíc, halóó, halóóóó, HALÓÓÓÓ 😳 🤯
Neřešíme tu nic jiného už týdny. Kolikrát jsem říkal, že jsme úplně rozsynchronizovaný? Proč to asi pořád říkám? Co si myslí, že tu řešíme?Kdyby to nedělala, tak tady nic neřešíme. Vždyť to pořád píšu dokola a ani náznak, že by toho chtěla nechat. Když by na to někdo koukal a měl to říct fakt blbě, tak řekne, že je příliš zaneprázdněná tím chovat se jako kravka na to, aby všimla, co se ve skutečnosti děje 😭 🤦♀️
Já chápu, že se stane nedorozumnění, ale když jí to měsíc říkám a mávám zoufale rukama i nad hlavou “Copak to nevidíš? Jak je možné, že to nevidíš?” 😳, “Nikdo ti nic nedělá, to celé děláš ty” 😳, či “To snad už musíš lhát schválně, to není možné” 😳? Jsem i někde v procesu pak psal, že ignoruje moje zprávy a co píšu. A nic, taky nepomohlo. Piš čárku. Já si fakt říkal, že to už snad opravdu musí dělat schválně. Však jsem jí to napsal v jednu chvili, když už jsem nevěděl jak. Já nevím, mohl bych se stavět na hlavu ještě víc? Vždyť to už se nejde stavět na hlavu ještě víc 😳
Míša mi řekla a nevím, kdy to bylo, možná už to bylo ten první týden, možná až později, že chtěla mít klid, nic neřešit a já jí ho nedopřál. Já si jen říkal, “To je jako když vykradeš banku, chytí tě a ty jen na ně s nosánkem nahoru: pánové, já s váma nechci nic řešit”. Ona má na mě poznámky, chová se nějak, ublížila mi, že jsem sotva měsíc stál na nohou (což je v pohodě, to se prostě stane), nedaří se mi to předat, nebyla to jediná věc, co měla na salámu, a když se omluvím a řeknu jí o tom v přímé reakci na tu poznámku, jednou se za něco ozvu, navíc už od události uplynul měsíc, tak ona mi ještě řekne, že chtěla mít klid, nic neřešit a že jsem jí ho nedopřál. To je taková demagogie 🤦♀️ 😭
Mě to štve, protože teď to bude říkat dalším lidem, že chtěla mít klid a Myšák jí ho nedopřál. Já úplně vidím, jak přesvědčivě to zní. Všichni jí to budou věřit a teď kolik z nich si řekne, že to říká Míša a měli by si informaci pro jistotu ověřit? 😭
Jak je tak strašně umanutá, tak pořád nevidí, že to celé sem tlačí ona, že to celé dělá ona? Jak si myslela, že to skončí? Já na to koukám, vidím, co se děje, a mávám celou dobu obrazně “haló, vymýšlíš si věci 😳” rukama nad hlavou. Pomalu ji už zoufale na kolenou prosím, ať s tím přestane. Však nic jiného ani dělat nemůžu, co jiného můžu dělat? Míša mě zatlačila do kouta už týdny zpátky 😔
Když tady prostě proces vyžadoval, abychom si řekli, co se stalo. Míša po právu, že jsem něco tlačil a tak. Má nějakým způsobem pravdu. Dělala mi hrozné věci a já zoufale nevěděl, jak to řešit, byl jsem v dezolátním stavu. Já jsem se omluvil, využil jsem se toho, taky se po právu ozval, protože Míša si neuvědomuje, co dělá, a Míša namísto “Promiň, Myšáku” začala vyvádět, terorizovat mě a vymýšlet si věci, co nejsou ani vzdáleně pravda. V tu chvíli mi došli možnosti a byl jsem zatlačený v koutě. Já si nasypu popel na hlavu, omluvím se, i dvacetkrát, i si nechám kakat na hlavu hodně a v pohodě, ale ty jo. Míša něco udělala, musel jsem si něčím projít, bylo to fujky a říct “uvědomuju si, co se stalo” nebo jenom blbý “chápu” je moc. Ne, ona si bude místo toho bude měsíc vymýšlet, že jsem ukřivděný, překrucovat všechno, že na ní házím zodpovědnost za to, jak se cítím, že jí něco nepřeju, atd. Celou dobu na to koukám, jak neodhadla situaci a dělá ze mě úplnýho debila. Hlavně já jí to pořád říkám, mávám rukama nad hlavou, ale ona to nevidí a snaží se mi pořád natlačit ty věci, že chci tady řešit nebo tady řešíme nějaký vztahový problém. Já nechápu, že to nevidí. Já na to koukám, po měsíci už nevím, co s tím, no a pak ještě řekne že “to nějak nedává smysl” 🤦♀️ 😔
“Neuvědomuju si věci, říkejte mi všechno”. Ale ani tenhle acknowledgement si nezasloužím, ani tohle mezilidský minimum. Nezasloužím si ani říct, že se to stalo. Ani to ne. Až takhle si mám nechat kakat na hlavu. Až takhle daleko zajde, aby “nebylo něco na ní”. To je prostě úplně zbytečný celý. Já jsem řekl upřímně “promiň” nebo “omlouvám se” třeba pětadvacetkrát. Takhle to vypadá, když se člověk za něco se ozve. Teď bych mohl chodit a říkat, že až “takhle” jí na lidech záleží: Jestli jsem něco udělala, tak to bylo nevědomky, naser si – po měsíci kopání kolem sebe, vymýšlení si, hnusů. Až takhle mi záleží na lidech. Vyrobte jí tričko k Vánocům, ach jo 😔
Neberte mě špatně, Míše na lidech záleží, opravdu, ale jen do chvíle než dojde na její vlastní... chápeš, milý čtenáři, tak pak má všechno na salámu. Nedej bože, aby se člověk za něco ozval 😔
Neumím si moc stát za sebou, vůbec mě štve, že musím, ale i to jí je málo. Já jsem fakt neměl, kam couvnout. Kam? A kde až je ta hranice, kam až si mám nechat kakat na hlavu? Jako fakt až takhle? 😭
Míša mi říkala, a nevím, kdy to bylo, ať když se budu nějak cítit, ať se na ní klidně vyřvu. Taky nás učila “neuvědomuju si věci, říkejte mi všechno”. Jo, určitě. Tak takhle to vypadá, když to člověk udělá. Když jí člověk něco řekne dopředu, tak ona to stejně udělá. Když jí člověk řekne při tom, tak vždycky vymyslí nějaký sofistikovaný důvod, proč je to v pořádku, nebo proč ona může a ostatní ne, nebo to vyignoruje. A když jí to člověk řekne zpětně, tak zase že jí člověk chce vyčítat věci a hází na ní zodpovědnost za to, jak se cítí. Když jí někdo řekne, že za nic nikdy nebere zodpovědnost, tak zase že jí nikdo nerozumí. To je začarovaný kruh 🤦♀️
Je půlka února a to byl čtvrtek, co si mě Míša zablokovala. Já úplně na prášky už po měsíci, něco strašnýho. Pokud mě neznáte, tak já jsem ten nejhorší člověk na tohle – já strašně věci prožívám, úzkosti, nevěřím si, hrozně se trestám za věci, a hlavně já jsem se snažil až do úplného vyčerpání 😔
V sobotu mi pípne počítač, Páťa píše a začne mi vyhrožovat a slibovat, že se uvidíme a že mi fyzicky ublíží. Ne, vážně, to se opravdu děje, nekecám. Zároveň mě začnou prozvánět ze skrytýho čísla stokrát denně a blokovat mi telefon. Jako vážně. Ty jo, jedna si (když to přeženu) vymýšlí fiktivní světy, já na to zoufale měsíc koukám a nevím, co už s tím. Druhá mi vyhrožuje, že mi fyzicky ublíží. “Vy jste se zbláznily”, třeštím oči. To je takový bizár 😳
Jsem po tom měsíci úplně zdrcený, vyčerpaný, na dně a tohle mě dorazilo úplně, jak napsala a ten její tón. Na nějakou chvíli mě to úplně vykolejilo. Já jen sám pro sebe “Páťo, já se na tebe nezlobím, máš srdce na dobrém místě, ale ty nevíš, co Míša dělá”, zoufale. Já zdevastovaný, nervy už úplně v háji a teď ještě k tomu přijde dost nevybíravé vyhrožování. Klepu se, na tohle fakt nejsem stavěnej. Ona mi slibuje, že se uvidíme a že mi fyzicky ublíží. Úplně teda Páťu chápu, já bych Míšu bránil taky (teda bez toho vyhrožování samozřejmě, wtf) 😳 😳 😳
Pátě v rychlosti do toho jejího vyhrožování napíšu jen “Páťo, Míša si vymýšlí. Loni přesně tohle dělala Rybě.”, takový zoufalý výkřik, protože jsem sotva schopný psát. Páťa mi odpoví “Děláš si bolest jen horší” a že ani PČR mi nepomůže. Do toho mi pořád zvoní telefon, proznovit, položit, proznovit, položit 😳
“Páťo, počkej půl roku-rok a pochopíš, napíšeme si a ještě se tomu zasmějeme”, píšu jí zoufale. Jakože jednou taky pochopí, co Míša dělá, jak si věci vykládá, že věci nejsou tak, jak Míša říká. A vůbec, přece když by mi někdo napsal takovou větu, tak se zamyslím, ne? 😳
Okay, programátor, co je další krok teď, jak vyřešit situaci? Byl jsem na tom úplně bídně, ale sednu a napíšu dlouhou zprávu Pátě, kde jí vysvětlím, co se děje. Páťa si mě ale zablokovala mezitím, tak jí pošlu Mendymu, ať jí přepošle Pátě. Mendy je mimo celý víkend, tak nakonec se zpráva k Pátě nejspíš nedostane.
Je sobota odpoledne, dopsal jsem zprávu Pátě pořád ještě v módu vyřešit situaci, ale dochází mi, že tohle už není sranda. Tohle vůbec už není sranda. Musím ochránit hlavně sebe. Tak první, co udělám, že změním, kdy chodím venčit. Pokud je něco na mě předvídatelného, tak že mezi čtvrtou a pátou půjdu venčit. Jednoduchý si na mě tedy počkat. Já úplně v píči. Ty jo, to je prostě úplně vymyšlený, že se tady děje. Páťo, to dělá Míša. Chtěl jsem ti napsat už před dvěmi týdny, abys mi pomohla. Máš mi pomoct ji vrátit zpátky do reality, né mi vyhrožovat, ty blbko, pane jo. Ale zlobit se na ní nemůžu. Když ona prostě vůbec neví, co se děje, a Míša ji poštvala proti mě. To není možné. Já tomu nemůžu uvěřit, že se to opravdu děje 😳
Nějak jsem večer usnul, je neděle ráno a já jedu za Rybou, protože jsem kompletně v háji. Nevím, co se sebou, a protože ona o ničem neví, co se poslední měsíc děje. V životě mi nebylo takhle hrozně a nikdo mě neviděl v tak hrozném stavu jako Ryba ten den. Do toho mi zase začne zvonit telefon, proznovit, položit, proznovit, položit, že ani navigaci si nemůžu nastavit. Jen úzkost, náběhy na panický stavy. To není možné, to se neděje, že se to neděje? Třeštím oči a nemůžu uvěřit, že to se opravdu děje, že to opravdu dělají. A teď mi dojde, knedlík v krku, že mají moje klíče od domu a bytu. Bůh ví, co najdu doma až se vrátím. Snad jim to nedojde, že ty klíče mají. Sednu do auta ve stavu, ve kterém bych vůbec neměl řídit. Uhnu z dálnice směr Soběslav.
Nevím, jestli to bylo cestou tam nebo zpátky, ale Míša mi píše SMS, kde mě informuje mě o nové věci, co si na mě vymyslela, a na konci napíše jen “Já si tohle nenechám líbit”. Čtu to na hodinkách a zakrývám si za volantem úžasem otevřenou pusu, “To je takový bizár, to mi nikdo neuvěří, kdo ji nezná, to mi nikdo neuvěří 😳 😳”.
Přijedu do Soběslavi, ještě cestou přemýšlím, že se zastavím na pohovosti v nemocnici v Benešově, aby mi napsali Neurol. Já jsem na tom byl tak špatně na té cestě tam, asi jsem na tom v životě nebyl hůř. “Rybo, ty vůbec nic nevíš”, klepu se a podávám jí notebook. Zprávu po zprávě si Ryba čte všechno, co jsme si s Míšou napsali. Já mezitím panicky stepuju v kolečku Rybím obýváku, chytám se za hlavu a jen pořád opakuju dokola “To není možné, to není možné”. Trvalo to snad skoro dvě hodiny, co Ryba seděla s notebookem v klíně na gauči. Na konci se na mě podívá a řekne: “No, za dobrotu na žebrotu”. Vždycky jsem Míše pomáhal si tyhle věci uvědomovat, zatímco jiní od ní dávali ruce pryč, protože dělá přesně tohle. No, a teď skončím jako oběť 🥺
Já jsem fakt na to teď celý měsíc byl úplně sám a ještě Míša je daleko hlasitější než jsem já. Bojoval jsem za realitu a zoufale sledoval, jak realita prohrává. To je hrozný pocit, to je strašný pocit, když vám někdo tohle dělá.
Vracím se zpátky ze Soběslavi v dezolátním stavu a řeším, co s těma klíčema. Pojedu po D1 a Míša bydlí v Karlíně, což je po cestě na Magistrále, tak ať můžu nějak v klidu spát, že mi nikdo nerozrazí dveře, zastavím se pro ně. Jedu ale za nimi do jámy lvové a když Páťa, že ani PČR mi nepomůže, napadne mě, že možná bude fakt nejlepší, když budu sebou mít hlídku, aby to proběhlo v pořádku a Páťa mi nic neudělala. Ryba souhlasí, že to je dobrý nápad pro jistotu. Páťa je nebezpečná. Ačkoliv je to asi fajn člověk se srdcem na správném místě, ona si vůbec neuvědomuje, co se děje, neznám ji, vůbec neví nic o Míše zatím a vyhrožují mi, že mi fyzicky ublíží. V téhle situaci opravdu nevím, čeho Páťa všeho je schopná, a já už fakt na to nemám. Už ze mě nic nezůstalo, Míša mě za ten měsíc kompletně zničila. Musím ochránit hlavně teď sebe. Chci jen ty klíče. To je takový mazec. V životě bych nevěřil, že něco takového zažiju 😳
Je 20. únor, uplynuly dva měsíce od toho, co Míša vytáhla Páťu, a je po všem. O dva týdny později mi Ryba posílá screenshot zprávy, co jí Míša poslala, kde Míša píše, že jsem byl na ní hnusnej a ubližoval jí 😳
Opravdu jsem pak už jsem nevěděl, co říct. V jednu chvíli si i stěžovala, že píšu dlouhý zprávy a já si jen říkal “Ty jo, když dlouhá zpráva a víc informací nepomůže, tak těžko pomůže krátká zpráva a málo informací”. Stejně nic nepomohlo a dělala to dál 😔
V životě mi nikdo takhle neublížil. Pomůžu situaci vyřešit, ozval jsem se za něco a Míša to vyřešila, že ze mě udělala žárlivýho debila, vymýšlí si na mě věci, chodí a štve proti mě další lidi tak, že mi píšou a vyhrožují, že mi fyzicky ublíží, nakonec si mě zablokuje a odevšad smaže, svýho nejbližšího člověka, co se jí teď měsíc zoufale snažil trpělivě vrátit zpátky do reality, ale já jsem byl na ní hnusnej a ubližoval jí? 😳 😳 😳
Mám znovu čirý záchvat zoufalství. Ryba na mě jen “Myšáku, ona nemá žádnou sebereflexi”.
Vždycky jsem říkal, že Míša dělá lidem stokrát víc než oni jí. Však jsem jí s tím vždycky pomáhal si to uvědomovat a Míša nakonec vždycky byla ráda, ale tady se mi to nepodařilo, otočilo se to proti mě. Tady jsme všichni selhali. Já jsem selhal, že si neumím říct o pomoc. No takhle ze mě debila ještě nikdo neudělal. Ach jo. A ještě by mi na základě toho lidi ještě psali a slibovali mi, že se uvidíme a že mi fyzicky ublíží. Já jsem se to fakt snažil do poslední chvíle vyřešit. Já nechápu, že se mi to nepovedlo 😔
Zatím jsem viděl jiné to řešit tak, že od Míši dávají ruce pryč, a ona má pak pocit, že jí nikdo nerozumí. To je podle mě ale špatně. Každý může mít jiný názor, to je v pořádku. Můj je, že každá tahle věc ji posune strašně zpátky, a naopak každou věc, co se podaří, aby si uvědomila, ji zase posune kupředu. Máme s tím zkušenosti. Nemá smysl ji v tom udržovat, protože k ničemu jí to není nechávat za sebou spálenou zem. Tady se zbavila nejbližšího člověka a neskutečně mu ublížila, v reálu protože řekl, že něco pro něj bylo nějaké nebo “stalo se tohle”.
“Tito lidé jednají výbušně a své afektované reakce neumí kontrolovat. Mají tendenci k hašteřivému chování a ke konfliktům se svým okolím zvláště poté, kdy přijde kritika.”
Míša není zlý člověk. Chová se ale jako kráva a ví to o sobě. Chová se jako rozmazlený fracek a říká to o sobě. To nejsou má slova, ale její. Má ten svůj pocit vlastní výjimečnosti a privilegovanosti a ví o něm, ale není to a priori zlý člověk, od kterého by všichni měli dávat ruce pryč. To je k ničemu. Prostě každý jsme nějaký a já to do nějaké míry chápu. Vždycky jsem tohle chápal narozdíl od spousty ostatních.
Já vím, že ona sama dost špatně tyhle věci nese, sama je špatná z toho, že se to děje, a naopak je pak ráda, když si to uvědomí, že věci nejsou tak, jak si myslí – jen na tom někdo třetí musí pracovat. Bohužel to jsem vždycky byl já. Ona to nedělá úplně úmyslně a Míša není ztracený případ. Je ale mega tvrdohlavá, má tunelový černobílý vidění a nikdy neměla empatii k ostatním, když dojde na její vlastní chování.
Byli jsme ale na tohle připravený. Míša vždycky oceňovala můj trpělivý vysvětlovací způsob. Vždycky se mi ji zatím podařilo vrátit zpátky do reality. Neměl jsem důvod si myslet, že se mi to tady nepodaří. Míša byla vždycky taková, ale v životě bych nečekal, že na základě toho udělá tohle (zablokovat mě a smazat odevšaď). Na základě něčeho, co je v její hlavě, že se tady měsíc dělo 😳
Já jsem opravdu nemohl už nic udělat, udělal jsem všechno. Nevím, co jsem mohl udělat nebo říct ještě víc. Měsíc jsem se stavěl na hlavu. Na konci už bylo v mých zprávách vidět, jak to pomalu vzdávám, když jsem už odevzdaně psal, že alespoň mám čisté svědomí, že jsem zkusil fakt všechno. Napiš si čárku. Taky nepomohlo 😔
Taky ale ví (víme) historicky, že ten můj trpělivý vysvětlovací způsob né vždy funguje. Proto mám od Míši několikrát explicitně dovolené, když nic jiného nebude fungovat, že mám mluvit jako Verča, jedna její kamarádka, co jediná jí řekne na rovinu “chováš se jako kráva” a Míša ví, že to je někdy potřeba.
Říkám, že jsme na to byli připravení. Trénovali jsme na to, když to řeknu blbě. Tady by to teda nepomohlo, to by asi musel říct někdo třetí. Ale to taky historicky víme, že Míša je umanutá a je potřeba někdy s Míšou třetí. Však já jim dělal třetího s Rybou, když bylo potřeba, a Ryba zase nám. Nic z toho není nic, co by se nestalo už kolikrát předtím. Že si Míša veme něco do hlavy je normální téměř každodenní věc. Měl jsem napsat Pátě o pomoc. Věděl jsem, že to je správný další krok. No a protože jsem to neudělal, tak jsme teď tady 😔
Tohle všechno se opravdu stalo. Vůbec tolik nepochopení a Míša nikdy nevidí, co dělá. Nebo mnohdy vidí, ale je jí to jedno. Každopádně nevidí, že se celou dobu snažím pomoct a situaci vyřešit, vrátit ji zpátky do reality zatímco ona vyvádí a chová se... Tam nebyla ani špetka snahy jít naproti. Míša úplně přestřelila situaci tady ten měsíc a vůbec neodhadla moje rozpoložení po té, co jsem zpracoval tu Kristýnu. Jsme se dobře vystřídali. Ten měsíc jsme neřešili nic jiného, že si na mě vymýšlí věci, že jsem ukřivděný a podobně. Zkuste se Míši zeptat, co se ten měsíc dělo. Schválně, co vám řekne. To je celé v její hlavě a já na to celou dobu koukám a nevím už, co s tím. Celou dobu se snaží dotlačit situaci do tohohle bodu, mě táhne sebou a já mávám měsíc rukama nad hlavou “haló, vymýšlíš si věci, co děláš?” 😳
Nic jiného se ten měsíc nedělo, nic jiného jsem dělat ani nemohl. Však jsem to říkal 59x, po šedesáté jsem říkal už “to snad už musíš lhát schválně, to není možné”, ale ona v tom pokračuje po šedesáté první, druhé, třetí. To pak nemohlo skončit jinak. Nevědomky se snažila situaci dotlačit do tohohle bodu a já byl zatlačený v koutě, nemohl jsem nic dělat.
Přitom Míša všechno ví. Všechno to proběhlo přes Messenger nebo u toho byla nebo ty věci dělala. Kdyby někdo chtěl učit o konfirmačním biasu, tak by mohl vzít celou tu naší konverzaci a měl by materiálu na tři semestry. Tohle se stalo jenom protože Messenger. Protože kdyby mě fyzicky viděla, jak se stavím na hlavu... Já nechápu, že to z těch zpráv nevidí 😳 😔
Ach jo, úplnýho debila ze mě udělala, ale jako úplnýho. Celou dobu na to koukám a říkám jí, že nic takového se neděje, celou dobu jí říkám, co ze mě dělá, a ona to dělá dál. Koukám, jak sedí doma a křičí, že jí někdo něco dělá, a nevím, co s tím už 😔
“To se nestalo. A pokud se to stalo, tak to nebyla žádná velká věc. A pokud jo, tak to nebyla moje chyba. A pokud jo, tak jsem to tak nemyslela. A pokud jo, tak sis to zasloužil!”
Směju se, když tohle čtu někde na internetu, protože to je přesně naše Míša. Tenhle reasoning jsem viděl Míšu v praxi používat už tolikrát. To se však dozvím všechno až mnohem později.
Tohle celé se stalo. Pamatuji si přesně, co se mi kde v průběhu tohohle měsíce honilo hlavou. Tohle Míša udělala svému nejlepšímu kamarádovi, svému nejbližšímu člověku, co je zároveň hypersensitivní úzkostný člověk, o kterém říká, že ví, že je “křehký”, a co se do poslední chvíle zoufale snažil ji vrátit zpátky do reality. Kdyby si na ní někdo takhle něco vymýšlel, očerňoval ji kudy jde a terorizoval ji, tak by vůbec takovou trpělivost neměla. Neblázněte, nikdo by neměl. Počkat, to jsem jí ale taky říkal. No a kdyby viděla, jak zoufale se celý měsíc tvářím za tím počítačem, tak by se to v životě nestalo 😔
Je začátek června, já stále traumatizovaný. Vykouřím balení tabáku za den, nepracuju. I zákazníkům jsem musel dát vědět, co se stalo. Půl roku, pardon, v prdeli. Čtyři měsíce jsem teď byl vyřazený z provozu komplet. Míša vždycky říkala, že jsem sebemrskač, že se za všechno cítím hned špatně, tak teď si představte, když vám někdo udělá tohle, ještě vaši zásluhu desetkrát nafoukne, překroutí, navymýšlí si další věci a terorizuje tím člověka měsíc, až do jeho totálního zničení a vyčerpání, nakonec to vyřeší takhle a ještě všude říká, že to dělá on 🤕
Ty jo, já můžu být rád, že vůbec nějak stojím na nohou. Tak snad to pomůže takhle to sepsat, aby se mi trochu uvolnilo místo v hlavě a nepřehrávalo se mi to celé pořád dokola. Tohle je ale věc, ze které se budu dostávat dlouho. Něco uvnitř mě je rozbité. Že Míša si vykládá věci a dělá věci lidem, to tak vždycky bylo, ale nikdo mi nikdy předtím neublížil takhle, ani Míša. Ta nespravedlnost, ta strašná nespravedlnost. Však kolikrát jsem jí ale říkal, že to není fér? Kolikrát jsem říkal, že ze mě dělá debila? Kolikrát jsem říkal, že jsme rozsynchronizovaní? Kdybych to spočítal, tak mi asi vybouchne kalkulačka 🤯
A teď ty, milý čtenáři, ještě nejspíš nevíš, že do punťíku tohle samé udělala loni Rybě. To bylo “co jí Ryba nedělá, co jak Ryba nemyslí, jaká Ryba není, zlá Ryba, co tahá za nitky”. Nic z toho nebyla pravda, respektive to bylo podobně překroucené všechno. Mě to trvalo týdny jí to z hlavy dostat. No a přesně o rok později udělá to samé mě a tentokrát nebyl nikdo, kdo by na tom pracoval 😔
Míša tohle dělá, a když Míša tohle začne dělat, je potřeba, aby všichni dali hlavy dohromady a pomohli ji vrátit zpátky do reality, když na to nestačím. S Míšou někdy nestačí říct něco padesátkrát, musí se stokrát. Nakonec jsem jim zachránil s Rybou kamarádství, jinak by Míša teď chodila a říkala, jak jí Ryba ubližovala. No, a teď chodí a říká, že jí Myšák ubližoval, protože jsem si neřekl o pomoc, když to bylo potřeba, a nebyl nikdo třetí, kdo by to sledoval a zasáhl 😔
Ach jo, tady jde i o ten princip. Máme být nejlepší kamarádi, máme se znát už na furt, být tu pro sebe a pomáhat si. Máme sedět v důchodu na lavičce u potoka pod vrbou s holema, vzpomínat na to, co jsme za celý život spolu zažili, že jsme to jeden s druhým nikdy nevzdali navzdory všemu, co na nás život v průběhu poslal. Když si vzpomenu na to Míšino plácání se po zádech, někdy si říkám, že jsem lepší Míša než Míša je Míša.
Říkejte mi klidně naivní, ale tohle, co se stalo, je špatně. Není to v pořádku, né tímhle způsobem. To nemá žádnou výhodu pro nikoho. Všichni jsme selhali, všichni na tom prohráli. Úplně zbytečně, protože si neumím říct o pomoc a myslel jsem, že na to stačím 😔
Možná jsem blázen, ale zaslouží si, aby od ní lidi dáváli ruce pryč a ona si vytvářela další nafouklé a překroucené příběhy, jak jí všichni ubližují a nikdo ji nechápe, nebo abychom na tom spolu pracovali všichni a pomáhali si? Každý jsme nějaký a nikdo nejsme perfektní. Já taky potřebuju pomoc. To je normální, všichni potřebujeme.
Nevím, ale tohle je špatně.